KAPITOLA II – VZTAHY MEZI DUCHEM A TĚLEM
Člověk vlastní ducha božské esence, který se účastní všech událostí ve vesmíru, ale jelikož hmota orgánů schopných přijímat jeho vzkazy není dostatečně čistá a zjemnělá, tak se jen málo z těchto zpráv dostane do jeho vědomí. Proto by se člověk, podobně jako alchymisté, které zajímala jen přeměna hmoty, měl starat o to, jak očistit, produchovnit a učinit božským své fyzické tělo.
Bylo správné, když se alchymisté zabývali jen transformací hmoty. I my musíme pracovat v podobném duchu a bdít, abychom dávali svému fyzickému tělu čistou stravu, čisté tekutiny, čistý vzduch, sluneční paprsky, a dokonce se obklopovali jen tím nejkrásnějším, co existuje z forem, barev, vůní…že vás to překvapuje? Duch, ten nepotřebuje, abyste se o něj starali, duch je vševědoucí, všemocný a svobodný jako Bůh. Musíte se však starat o svou hmotu a přeměnit ji, protože takto bude mít váš duch čím dál více možností se projevit na fyzické úrovni.
Tato otázka však stále ještě není dost jasná, dokonce ani lidem duchovním. Mnozí věří tomu, že je třeba očišťovat ducha, zušlechťovat jej, a naopak opomíjet fyzické tělo, a dokonce jím opovrhovat. Jelikož se duch projevuje skrze tělo nedokonale, tak podle toho usuzují, že je to duch, který je nedokonalý, a je proto třeba jej rozvíjet, posilovat a očišťovat. Tak tomu však není. Duch je čistá jiskra vyšlá z Boha, obdařená nesmírnými schopnostmi, je však třeba mu poskytnout příznivé podmínky, aby se mohl projevit. Jsou případy, kdy jisté bytosti, myslitelé, umělci či mystikové, vstoupí do tak výjimečného stavu inspirace, osvícení, že se jim podaří dosáhnout vznešených realit, a když se z tohoto stavu vrátí zpátky, sotva chápou, co se jim přihodilo. To dokazuje, že kdyby v sobě člověk zlepšil své schopnosti přijímání a vnímání a mohl být v takových podmínkách, v jakých by se mohl jeho duch více projevovat, uvědomil by si své ohromné možnosti.
Vezměme si příklad mentálně retardovaného nebo nemocného člověka. Jeho duch není ani nemocný, ani retardovaný, anomálie má však mozek, skrze nějž se jeho duch musí projevovat. Je to přesně tak, jako když dáte virtuosovi nenaladěné piano. Ať dělá cokoli a ať je jeho dobrá vůle či mistrovství jakékoli, vyloudí z něj jen hrozné zvuky. Není to tedy chyba virtuosa, ale piana. Mozek, skrze nějž se má duch projevovat, je přesně jako piano, na které má virtuos hrát. Tedy vidíte, že člověk musí pracovat právě na hmotě svých různých těl (fyzickém, astrálním, mentálním), aby ji očistil, jinak mu duch nemůže nic ze svých schopností předat. Duch je božská jiskra, v jejíž podstatě je obsažena všechna moc a vědění Boha, jen potřebuje vhodný nástroj. A lidské tělo je právě takový nástroj, který dal Bůh člověku, nástroj neobyčejně bohatý, vystavěný s nevýslovnou moudrostí. A přesto jím někteří pohrdají a odmítají ho, protože je hmotné, zatímco duch, chápete, duch je vznešený, božský…
Samozřejmě mi řeknete, že v současnosti již lidé důležitost fyzického těla pochopili. To ano, ale ne v tom smyslu, v jakém je třeba je chápat. Starají se o fyzické tělo, aby ho zaopatřili stravou, hygienou, pohodlím, smyslným potěšením, učinili ho svůdným, přitažlivým, a nepomyslí na to, že z něj mohou učinit nástroj ducha. V Evangeliích je řečeno: „Jste chrámem Boha živého.“ Je chrámem Božím duch, anebo tělo? Duch chrámem být nemůže, neboť je nesmrtelný; duch je kněz, ten, který koná bohoslužbu. Tím chrámem je fyzické tělo. Je to jasné, ale přitom tato slova nejsou ještě správně chápána. Kolik věcí je řečeno v Evangeliích, jejichž smysl je třeba ještě objasnit! Duch je synem Boha, je to nesmrtelný princip, co víc k němu říci? Naše práce, ta ale spočívá na fyzickém těle! Naše problémy, potíže a trápení, to je naše fyzické tělo. Je třeba je učinit natolik čisté, nezranitelné a nepřístupné zlu a nemocem, natolik živé a subtilní, aby se skutečně stalo nositelem slova ducha, vyjadřovacím prostředkem celého Nebe a mohly se skrze něj zjevit všechny divy vesmíru. Prozatím, ovšem, fyzické tělo chrámem není, je hostincem, kam je k hodování přizváno celé Peklo. Slouží k těm nejhanebnějším věcem, a člověk se navíc domnívá, že právě k tomu je určeno. Není. Tělo je stvořeno, aby se stalo ideálním nástrojem ducha, a až se tímto nástrojem stane, bude schopné léčit, vyzařovat světlo, přemisťovat se v prostoru… Uvidíte, jednoho dne bude člověk dělat se svým fyzickým tělem zázraky. Pro ducha je to velmi snadné. Když opustí tělo, které je těžkopádné a tíživé, může jít kamkoli, je svobodný, nic ho nezastaví, jde až ke hvězdám, prostupuje oceány… Na takové věci však tělo ještě připravené není.
To, co vám zde říkám, je velmi důležité. Dějiny lidstva ukazují, že jen zřídkakdy lidé věděli, jaké místo mají udělit duchu a jaké tělu. Pro některé neexistuje nic jiného než duch, a tělem opovrhují natolik, že chřadne. Ale kdyby bylo tělo natolik opovrženíhodné a mělo záležet jen na duchu, tak by člověk neměl sestupovat na zem, ale zůstat nahoře, tam, kde je duch! Pokud sestoupil, aby se inkarnoval na zemi, znamená to, že tu má nějakou práci. Posláním ducha je sestoupit, vzít na sebe fyzické tělo, aby mohl pracovat na zemi a přeměnil ji v nádhernou zahradu, do které se Pán přijde procházet. Kdyby měl člověk zavrhovat hmotu, mělo by cenu do ní vůbec sestupovat? Kvůli čemu jinému by se měl nořit do této hmoty, když ne proto, aby ji zušlechtil a učinil ji světelnou a transparentní, jako je duch? Když Ježíš pravil: „Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi“, také on říkal, aby nádhera ducha sestoupila do hmoty. Naneštěstí, když se lidé inkarnují na zemi, zapomenou na poslání, které mají naplnit, a když se navrací nahoru, tak vlastně neudělali nic jiného, než že pustošili a špinili onu hmotu, na které měli pracovat.
Nyní nadešel čas, abychom se začali o hmotu starat – a hmota, to je jak naše fyzické tělo, tak i země – a transformovali ji, aby do ní mohl sestoupit duch, neboť duch je ten, který oživuje, osvobozuje a osvětluje… Bůh vložil do člověka všechny poklady a možnosti, ale pokud člověk nepracuje tak, aby umožnil duchu sestoupit do jeho fyzického těla, lze ho přirovnat k půdě, která nebyla zúrodněna, a nemůže proto nic zplodit. I když má vše ve své moci, je to, jako kdyby neměl nic. Nevědomostí této pravdy si mnozí velmi škodí. Tak, jak vidí, že se jim nedostává určitých možností, které ostatní mají, považují se za ochuzené, bez prostředků, zatímco ti druzí jsou v jejich očích privilegováni. Nesoudí správně. Mají stejné vlohy, stejné kvality, jako ti ostatní, jen se jim je ještě nepodařilo projevit, protože nepracovali na sladění svého fyzického těla se svým duchem.
Rozdíly, které existují mezi lidmi, nevznikají proto, že by byl jejich duch na jiném stupni vývoje. Všichni duchové jsou plameny, jiskry, jsou kvintesencí a součástí Boha, přesně tak jako všechny kapky vody společně vytváří oceán. Všichni duchové jsou stejní, ale když se oddělili od Boha, tak každá z těchto jisker dostala svou úlohu a musela si tedy projít jinými oblastmi. Proto mají v sobě zapsány jiné dojmy, jiné poznatky, jiné emoce. Takže jedině v tom tkví onen rozdíl: některý duch si prošel určitými oblastmi a jiný zase jinými. Avšak ve své podstatě, ve své kvintesenci, ve své nejvznešenější přirozenosti, jsou stejní. Kdežto fyzická těla stejná nejsou. Třebaže jsou vytvořena podle jednoho dokonalého modelu, jejich stupně vývoje jsou různé, protože jejich vlastníci ve svých minulých inkarnacích pracovali více či méně, aby se jejich těla stala nástrojem ducha. Pravda je tedy taková, že vše je v nás. To, že k materializaci, ke konkretizaci možností ducha je zapotřebí času, je věc samozřejmá, náš duch má však ve skutečnosti všechny možnosti. Když budete o této pravdě častěji přemýšlet, ohromně vám to pomůže ve vašem vývoji.
Dám vám příklad. Lidé jsou zvyklí očekávat všechno zvenku. Na jedné straně je to normální, poněvadž by nemohli žít bez určitých věcí, které z okolního světa přijímají: bez vody, vzduchu, slunce, potravy. Jsme stvořené bytosti a všechno stvořené, celé stvoření musí získávat přinejmenším potravu zvenku. Jedině Stvořitel uniká tomuto zákonu, On nemá tu potřebu, aby jej jiní živili. Ano, ale jelikož zanechal něco ze Sebe samého v každé lidské bytosti, onu jiskru, onoho ducha, jenž je stejné podstaty jako On, tak si každý může díky duchu vytvořit vše, co potřebuje. Proto místo toho, aby lidská bytost stále na všechno čekala zvenku – což ji omezuje, neboť často to, na co čeká, nepřijde – může jednat vnitřně pomocí své myšlenky, své vůle, svého ducha a zachytit ty částečky, které ji nasytí a vyléčí. Proto učení, které vám přináším, je učením ducha, Stvořitele, a ne hmoty, stvoření. Pokud toto učení stvořitelského ducha nepřijmete, budete stále slabí, omezení, závislí, na pospas vnějším okolnostem.
Lidé udělali tu chybu, že se ztotožnili s hmotou natolik, že jsou jí pohlceni a nemají už sílu reagovat. Nepomyslí ani na to, že by se mohli identifikovat s duchem, s duchem, jenž nepotřebuje ke tvoření vnější elementy a který čerpá elementy sám ze sebe, tak jako Bůh, který stvořil svět ze své vlastní podstaty.
Je tedy na čase opustit tuto lživou realitu hmoty a vstoupit do vnitřní reality ducha, jež je realitou všech velkých Mistrů. Dobře se nad tím zamyslete: Stvořitel a stvořené bytosti… Záleží na vás, zda zůstanete stvořenou bytostí, nebo se stanete tvůrcem. Věříte mi?…Možná, že mi ani jeden z vás nevěří! Ale ano, vždyť vím, že mi věříte, ale říkáte si: „Mistře, ty okolnosti, ty podmínky…život je tak těžký!“ Vím to dobře, dokonce lépe než vy! A kde si myslíte, že žiji? Mám úplně stejné podmínky jako vy, okolnosti ve světě jsou také stejné, žiji v tomtéž světě. Já však přemýšlím jinak než vy, a v tom je jediný rozdíl. Přestaňte tedy stále očekávat pomoc zvenku…a také přestaňte věřit, že právě vnější svět je příčinou všech nepříjemností. Většina lidí si o sobě myslí, že jsou vždy dokonalí; pokaždé je na vině manžel, soused či politický režim, anebo je chyba v nedostatku peněz, jídla, ve špatném počasí … Nikdy by neřekli, že je to jejich mizerná filosofie, která jim připravuje katastrofální budoucnost. Nicméně je to ona, která je žene kousek po kousku do úzkých. Proto je třeba nahradit filosofii hmoty filosofií ducha, poněvadž tak se stanete silní, mocní, nezávislí a svobodní.
Přemýšlejte nad tím. To, co platí o stvořených bytostech už neplatí o Stvořiteli. Stvořené bytosti jsou příliš závislé na vnějším světě, na okolnostech: postaví vás sem, postrčí vás tam a vy se tomu musíte podřídit. Proto se staňte tvůrci, vstupte do království ducha, který tvoří, tvaruje a formuje, a všechno se změní. Nebudete už tolik závislí na vnějším světě, budete svobodní a pánem své budoucnosti.