I. HLEDÁNÍ PRAVDY
Všichni často říkáme: „To je pravda“ nebo „To není pravda“. Ale, když si vezmeme jednotlivé případy, slovo „pravda“ nemá vždy ten samý význam. Například řekneme: „To není pravda“, abychom vyjádřili, že něco je omyl, ale také se může jednat o situaci, kdy chceme říct, že jde o lež. Člověk, který se mýlí, obyčejně nezná pravdu, kdežto ten, kdo lže, naopak pravdu zná, ale chce ji z jakýchkoliv důvodů zakrýt.
Obecně lze říci, že pravda, jež je opakem omylu, patří do oblasti vědy, a pravda, kde opakem je lež, spadá pod oblast morálky. Ale lidé také často hovoří o pravdě ve vztahu k hledání smyslu lidské existence celkově a zároveň jejich existence vlastní. Tato pravda patří do oblasti filosofie a náboženství a právě zde si můžeme vše vyjasnit a zorientovat se díky Zasvěceneckému učení.
Slovo pravda v mnoha lidech vyvolává strach. Představují si ji jako strašlivou sílu, která zabraňuje svobodně dýchat, jíst, pít, milovat. I když se jim pokusíte vysvětlit, že právě naopak budou moct dýchat, jíst a milovat dokonce lépe než předtím, přesto s nimi nic nepořídíte, nebudou vám věřit. A spousta dalších lidí hovoří o pravdě jako o něčem nedosažitelném, co se nachází někde na konci vesmíru. Řeknete si, jestli je to skutečně tak složité pravdu najít… Není to spíše tak, že lidé nevědí, co hledat a jak to hledat, anebo si chtějí pouze ospravedlnit své slabosti? Pro toho, kdo hledá upřímně, není tak těžké pravdu najít. Bylo by vůbec možné, aby Stvořitel, Kosmická Inteligence (nazývejte si Ho, jak chcete), umístil člověka do takové situace, že by nikdy nemohl najít tu správnou cestu? Že je těžké dosáhnout zjevení absolutní pravdy, to je celkem jasné. Ale že není možné poznat pravdu potřebnou ke správnému vedení života, s tím nesouhlasím.
Kolik lidí za mnou chodí s tím, že hledají pravdu! Po dlouhá léta jsem trpělivě naslouchal těmto vyprávěním. Dokonce jsem na ně hleděl s obdivem, vždyť to je velká věc, hledat pravdu! Ale po nějaké době, dost dlouhé, mě to začalo otravovat. Všichni ti lidé se pyšnili svým hledáním a přitom nic nenacházeli! A tak jsem se rozhodl jim udělit lekci.
„Je to již více než padesát let, co hledám pravdu“, řekl mi jednou jeden stařík. „A našel jste ji?“ „Ne.“ „A pokračujete v hledání?“ „Ano“, odpověděl s takovým výrazem sebeuspokojení, že bylo jasné, že očekává pochvalu za svou výdrž. Dlouho jsem si ho prohlížel a nakonec jsem mu řekl: „Takže, milý pane, vy pravdu nikdy nenajdete, jelikož ve skutečnosti děláte vše pro to, abyste ji nenašel.“ „Cože? Hledám ji…“ „Ano, už jste ji našel v životě několikrát. Není totiž těžké pravdu najít, je všude, vidíte ji, slyšíte, dotýkáte se jí, ale vy jste ji nikdy nepřijal, protože vám hlavou běží spousta jiných myšlenek. Hledáte „jednu pravdu“, tu, která se vám bude hodit, a když nevyhovuje, řeknete: “Kdepak, tohle zrovna nepotřebuji“, a odvrátíte se od ní. Opakujete: hledám, hledám, ale když prozkoumáme toto „hledám“, zjistíme, že hledáte pouze to, co se vám hodí k uspokojení vašich žádostí a ambicí. Nehledáte pravdu, pane, promiňte mi to, hledáte služebníka, co uspokojí vaše rozmary. Kdybyste skutečně chtěl najít pravdu, tak byste ji dávno našel. Ještě dnes ji můžete najít, ale to vy nechcete.“
To byl rozhovor! A mluvil jsem takto s několika dalšími lidmi, ale nebudu vám říkat, co následovalo…
Když někdo řekne, že je „hledač pravdy“, ti nevědoucí kolem něj zůstanou úplně v úžasu, protože být s někým, kdo hledá pravdu, to je něco, a to jim stačí ke spokojenosti.
Je to celkem výhoda tvrdit, že hledáme pravdu. I po hmotné stránce to je výhodné. Hodně lidí si z toho takhle udělalo živnost. Chodí a všude vykládají o svých neplodných bádáních, píší knihy o svých nadějích a zklamáních, a když je vydají, tak se jim dostane velkých poct, konají se pro ně rauty se spoustou jídla a pití. Vidíte, jak to vynáší!
Mnozí další začnou s takzvaným hledáním pravdy, protože cítí, že už nemají dost energie a sil na aktivity spojené s mládím. Pokud namítnete, že ke skutečnému nalezení pravdy je potřeba věnovat trochu času studiu, modlitbě, meditaci, duchovnímu cvičení, tak vám odpovědí, že nemohou, nemají čas. Ale přesto, hledají! Nemají žádný vznešený ideál, nechtějí pochopit, že je nutné změnit způsob svého myšlení, ale hledají… Nu dobrá, ale tohle hledání je k ničemu. Všichni lidé něco hledají, štěstí, smysl života, pravdu… A proč nenacházejí, co hledají? Protože to očekávají ve formě, jakou si vysnili. I pravda se musí přizpůsobit jejich touhám. A když se věnují nějakému duchovnímu učení, tak doufají, že v něm najdou jim vyhovující teorie a situace.
A tak přecházejí od jednoho učení k druhému, aniž by se něčemu skutečně věnovali. Buď se jim tam nelíbí lidé, nebo nebyli dobře přijati, nebo v tom nevidí žádné materiální výhody, nebo to učení po nich příliš vyžaduje, nebo Mistr té školy jim neslíbil, co očekávali…
Lidé hledají lži, iluze, chiméry, a proto se odvracejí od skutečného Mistra – on žádné iluze neprodává! Cítí se s ním příliš sekýrovaní a nešťastní. To je ale důkaz, že pravdu nehledají. Pravda nešikanuje, nedělá nás nešťastnými. Pokud je z ní někdo zdrcen, tak si ji ve skutečnosti nepřál najít. Kdyby si ji skutečně přál, tak by byl šťastný! Kdepak, lidé nechtějí znát pravdu, ale stále chodí a říkají, že ji hledají. To je něco! Používají to jako ozdobu.
Lepší by bylo takovou ozdobu sundat a místo ní dát tuto: „Našel jsem správnou cestu a teď musím tvrdě pracovat.“ Ale ne, to jim nevyhovuje, hledají a nejradši by byli, aby se i Bůh podrobil jejich vůli, aby mohli zůstat neústupní a plni požadavků. Ale ať žádají, co chtějí, jednoho dne budou nuceni uznat, že nic nejde tak, jak si usmysleli, protože božský svět nejde znásilnit, pravda se zjeví jen těm, kterým se povedlo nalézt správný postoj.
Hledáme pravdu podobným stylem, jako muži po staletí hledají ženu. Chtěli by služebnou, která jim dá děti, uvaří, uklidí, vypere, zašije a bude snášet jejich špatné nálady. Ale pravda není žádná služebnice. Záleží na žákovi, jestli se stane rytířem sloužícím pravdě, protože pravda, to je princezna! „A já chci být princ“, řeknete. A proč ne? Ale vy jí musíte být hodni, vystoupat až k ní a nepožadovat, aby ona se sklonila k vám. Je to stejné na psychické úrovni jako ve fyzickém světě. Není možné, aby kdokoliv jen tak vstoupil do královského paláce a žádal o ruku princezny s tím, že je dědic trůnu. Četli jste přece v pohádkách, jaké zkoušky musel podstoupit mladý odvážlivec, pokud chtěl od krále dostat jeho dceru! A když zkouškami neprošel, tak zemřel. Ano, pohádky jsou velmi hluboké a je třeba nad nimi přemýšlet. To samé platí pro pravdu, dceru Boha. Jestliže se jí představíte nepřipraveni, nejste připraveni jí sloužit, aby bylo poznat, že jste důstojní ucházet se o její ruku, tak ukazujete vaši nesmyslnou pýchu a ona vám to vrátí. Jako v pohádce, pravda je dcera neochvějného krále, nikdy se nepřizpůsobí, nesestoupí k vám a pokud se vy nepřichýlíte k ní, tak nejenže se vám nepodaří ji získat, ale z duchovního pohledu zemřete. Řeknete, že pravda je krutá? Ano i ne, záleží na vašem postoji. Pravdu nalezneme jen tehdy, když se rozhodneme jí sloužit. Ani někteří duchovní lidé pravdu nikdy nenajdou, protože očekávají, že jim splní ta nejmaterialističtější přání. Říkal jsem vám o tom; považují pravdu za služku nebo za účetní v bance, která jim dá bohatství, moc, ženy… Nuže tedy, pravda je princezna, a když vidí, že ji chcete snížit k nedůstojným činnostem, je zneuctěna tímto vaším smýšlením a odvrhne vás. Naneštěstí všude ve společnosti, ve školách, v rodině, slyšíme pouze teorie a vidíme jen příklady lidí, kteří neustále něco vyžadují, prosazují si svou, aniž by si uvědomovali, že je to právě nedostatek respektu a přílišné násilí, co jim zablokuje všechny cesty.
K nalezení pravdy je zapotřebí pokory. A být pokorný znamená zejména nebýt příliš žádostivý vůči přírodě, lidem, Stvořiteli. „Ano, ale my máme potřeby!“ To je přesně ono, podívejme se na ty potřeby. Prostudujte si trochu, kdo ve vás žádá. Odkud přichází tento hlas, který vyžaduje snadnost, pohodlí, potěšení a odmítá snažení, námahu, povinnosti? Je to hlas nižší přirozenosti. Ale tato nižší přirozenost, jste to skutečně vy…? Ne.
Nižší přirozenost je součástí člověka, ale není to člověk sám. Je to materiál, se kterým má člověk pracovat, aby mohl živit svou vyšší přirozenost, jež je nesmrtelná, věčná. A s touto vyšší přirozeností je třeba se ztotožňovat. Naopak, když se člověk zamění s nižší přirozeností a řekne: „Já chci toto, chci tamto, já jsem zraněn, trpím“, a bude přitom stále říkat: „Hledám pravdu, hledám, hledám…“, nikdy ji nenajde. Aby našel pravdu, musí se ztotožnit se světlem, ušlechtilostí a pevnou trvalostí vyšší přirozenosti.
II. PRAVDA, DCERA MOUDROSTI A LÁSKY
Většina lidí dost podivným způsobem hovoří o tom, že jednou najdou pravdu. Mluví o tom tak, jakoby měli jednoho dne potkat nějakou osobu a ta jim řekne: „To jsem já, pravda. Konečně jsi mě našel. Takže poslouchej, odteď musíš myslet takto, dělat tamto…“ Ve skutečnosti se to ale takhle neděje. Chceme-li dobře pochopit otázku pravdy, musíme začít studovat psychickou strukturu člověka. Spočívá na třech základních faktorech: intelektu, umožňujícímu člověku myslet, srdci, skrze něž cítí, a vůli, pomocí které jedná. Vůle nikdy nejedná bez pohnutek, ale z popudu myšlenek a pocitů. Pozorujte se, protože vždy máte nějaké myšlenky a pocity vůči něčemu či někomu a vaše vůle se dá do pohybu. K rozhodnutí začít kvalitně pracovat nestačí jenom myšlenka, že je to užitečné, je třeba tuto práci mít rád. Když potkáte raněného či chudého, nestačí vám jen myšlenka, že je mu třeba pomoci, ale také k němu musíte pocítit sympatie. A když chce někdo ztlouci souseda, tak nestačí si jen myslet, že soused je hlupák a zlovolník, musíte také pociťovat hořkost, vztek nebo nenávist. Příkladů je nespočet. Celý náš život se skládá z činů inspirovaných našimi myšlenkami a pocity. Jestli je to více záležitost myšlenky nebo pocitu, to se mění případ od případu, ale přítomny jsou vždycky.
Můžeme tedy říci, že všechny činy jsou svědectvím myšlenek lidského intelektu a pocitů srdce, jsou to jejich děti a záleží na kvalitě těchto myšlenek a pocitů, zda činy vykonané vůlí budou dobré nebo špatné. Nebudou dobré, pokud intelekt není inspirován moudrostí a srdce láskou. Intelekt má za ideál projevovat moudrost, srdce lásku a vůle na nich závislá se projevuje jako pravda. To, na čem záleží, je, jestli vaše myšlenky mají sklony k moudrosti a pocity vašeho srdce tíhnou k lásce. Když ano, tak jste v pravdě. To je celé tajemství pravdy, je to jednoduché. O pravdě se objevilo mnoho definic, které tuto otázku ještě více zamotaly. Je nemožné říct, co je pravda, jelikož jako taková neexistuje, existují jenom moudrost a láska. Kolik lidí si nárokuje, že žije v pravdě! Je snadné mít tuto ctižádost, ale když se podíváme, jak se chovají, ajajaj! Je to přesně tak, to, co nazývají svou pravdou, není inspirováno moudrostí a láskou. Je to chování osoby, která odkrývá, jestli je v pravdě, a ne všemožné teorie a fantazie, jež lidem vypráví. Je nepochopitelné, jak lidé z pravdy dělají všelijakou abstrakci a přitom se právě naopak ukazuje v jejich každodenním bytí.
Takže od nynějška je nutné se zastavit ve vyprávění, že hledáme pravdu a nenacházíme ji, jelikož není co hledat a co nacházet, jenom se musíme dále vyvíjet v lásce a moudrosti. A je také třeba přestat si dělat nároky na pravdu. Tam si navíc ani nic nárokovat nelze. Jestliže máte lásku a moudrost, aniž byste cokoliv říkali, jste v pravdě a všichni to pocítí. Možná, že vás následující příklad udiví, ale můžeme říci, že pravda je jako mince, jejíž jedna strana je láska a druhá moudrost. Nikdy nenajdete pravdu osamocenou, jelikož se nedá pochopit bez pomoci intelektu a srdce. Je to vaše láska a moudrost, jež vám ukážou pravdu.
Pokud existuje v současnosti ve světě spousta různých a protiřečících si pravd, tak to jen ukazuje deformaci intelektu a srdcí u lidí. Když vám někdo řekne, že podle něj je pravda to a to, je to jeho pravda, která hovoří o jeho srdci a intelektu, buďto nedostatečných, deformovaných, nebo naopak velice vznešených. Kdyby pravda byla nezávislá na intelektu a srdci, tak už by dávno celý svět objevil stejnou pravdu. Ale jak víte, tak to není, všichni si objevují své pravdy. Vyjma těch, co mají skutečnou lásku a moudrost. Ti našli stejné pravdy, a proto hovoří všichni v zásadě stejnou řečí.
Vše tedy záleží na harmonickém rozvoji srdce a intelektu či také na rozvoji duše a ducha. Není-li člověk bdělý, od pravdy se vzdálí. Bude psát knihy plné svých názorů, bude uchvacovat lidi, samozřejmě že bude upřímný, ale nebude v pravdě. Neboť upřímnost je jedna věc a pravda jiná. Můžete být upřímní v tom, jak se dopouštíte těch největších chyb, ovšem neberte si tuto upřímnost jako prostředek k ospravedlňování.
Pravda tak zůstává zahalenou otázkou, protože ji považujeme za něco abstraktního. Vždyť pravda, to je svět, ve kterém jsme ponořeni, jsme s ní spojeni, jsme s ní v jednotě a není možné se od ní oddělit. Žijeme v pravdě, jíme ji, dýcháme, takže je třeba přestat si myslet, že přijde odněkud zvenku. Odtud mohou přijít jenom setkání s bytostmi, předměty, knihami, s uměním a tato setkání v nás mohou vyvolat intuitivní poznání pravdy. To je vše. Proto mluvit o tom, že jdete hledat pravdu, je nejlepším způsobem, jak ji nenalézt. Pravdu na zemi najít nemůžeme a ten, kdo očekává, že se setká s něčím vnějším, o čem bude moci prohlásit: „Toto je pravda!“, se plete. K pravdě se můžeme přiblížit pouze skrze studium a pěstování lásky a moudrosti.
Pokud jste mě pochopili, tak se teď pozorujte: „Jaká je přirozenost mých pocitů? Je to doopravdy láska…? A mé myšlenky, chápou věci správně? Neproklouzlo do nich něco, co mě může splést?“ Vždy, když do svých myšlenek a pocitů vpustíte elementy lásky a moudrosti, realizujete pravdu. Pokaždé se dotknete určitého aspektu, dosáhnete určitého stupně pravdy a těchto aspektů, těchto stupňů je nekonečné množství. Pravdu je třeba mít nalezenou a současně ji stále hledat. Jinými slovy je nutné se navždy připoutat k těmto dvěma principům, lásce a moudrosti a zároveň hledat ty nejvhodnější způsoby jejich projevu.