Kolikrát se vám stalo, že jste plýtvali životem v honbě za věcmi, které nejsou zdaleka tak důležité jako život sám. Přemýšleli jste někdy o tom? Kdybyste dovedli dát život na první místo a mysleli na to, jak jej uchovat, ochránit a udržet v jeho největší celistvosti a čistotě, měli byste čím dál více možností získat vše, co si přejete. Přitom je to právě tento osvícený, zářící a intenzivní život, který vám může všechno dát. Domníváte se, že když jste živí, můžete si všechno dovolit. Nikoliv. Budete-li mnoho let pracovat na uspokojení svých ambic, jednoho dne pocítíte takovou vyčerpanost a přesycení, že pokud dáte na misky vah to, co jste získali a to, co ztratili, zjistíte, že jste ztratili téměř vše a získali jen velmi málo. Kolik lidí si říká: „Když jsem dostal život, mohu jej přece použít k získání všeho, po čem toužím: peněz, potěšení, vědění, slávy…“ A tak čerpají, čerpají, a když už jim téměř žádné síly nezbývají, musejí všechny své činnosti zastavit. Takové jednání nedává žádný smysl, protože ztratíme-li život, ztratíme všechno. Podstatný je život, a proto jej musíte chránit, očisťovat, posilovat a odstraňovat vše, co by ho narušilo nebo blokovalo, protože jen díky životu získáte zdraví, krásu, sílu, inteligenci, lásku a pravé bohatství. Pracujte tedy na zkrášlení svého života, na jeho posílení a posvěcení. Vzápětí pocítíte, že tento čistý a harmonický život dosáhne jiných oblastí, kde ovlivní množství bytostí a ty vás pak přijdou inspirovat a pomáhat vám.

Uvést v soulad život hmotný a duchovní

Nikdo neříká, abyste zcela zanedbávali hmotný život a věnovali se jen meditaci a modlitbě, jako někteří mystikové a asketi, kteří chtěli uniknout ze světa, jeho pokušení a těžkostem. Nechat se však pohltit hmotnými záležitostmi, jak je tomu u čím dál více lidí, není také dobré. Všichni byste měli mít možnost pracovat, vydělávat peníze, ženit se, založit rodinu, ale současně mít světlo, metody práce, abyste pokračovali na cestě vývoje. Jde tedy o to, sladit současně stránku duchovní a hmotnou: žít ve světě, ale zároveň být schopný žít vyšším životem. Takový by měl být váš cíl. To je samozřejmě těžké, ještě jste ve stavu, že když se pustíte do duchovního života, vaše hmotné záležitosti se začnou zhoršovat a zabýváte-li se hmotnými záležitostmi, opouštíte duchovní život. To není správné, je třeba se věnovat obojímu a vám se to může podařit. Jak? Než se do čehokoliv pustíte, nejprve se sami sebe zeptejte: „Hledám světlo, hledám lásku a pravou moc, získám je, když budu dělat to či ono?“ Přemýšlejte a uvidíte-li, že vás určité jednání nebo činnost oddaluje od vašeho ideálu, opusťte ji.

Zasvětit svůj život ušlechtilému cíli

Je velmi důležité, abyste věděli, proč pracujete a pro koho, poněvadž to určuje orientaci vašich energií. Zasvětíte-li svůj život ušlechtilému cíli, váš život se obohatí, posílí a získá na intenzitě. Je to stejné jako pro kapitál, který necháte rozrůst: uložíte ho do nebeské banky, a než aby byl promrhán a rozházen, znásobí se a vy jste ještě bohatší. A protože se stáváte bohatšími, můžete se lépe učit a pracovat. Člověk, který se oddává jen radovánkám, emocím, vášním, mrhá svým kapitálem, svým životem, protože za vše, co takto získá, bude muset zaplatit, a to právě svým životem. Pokud však svěříte svůj kapitál nebeské bance, čím více pracujete, tím jste silnější, protože nové částečky, čistější a světelnější, do vás pronikají, aby nahradily to, co jste ztratili.

Každodenní život: hmota, jíž duch musí přeměnit

Ve všech činnostech každodenního života, i těch nejprostších, se musíte naučit uplatnit síly a elementy, které vám pomohou tyto aktivity přemístit na duchovní úroveň a dosáhnout tak vyšších stupňů života. Vezměme si příklad běžného dne: ráno se probudíme a okamžitě se spustí celá řada procesů, myšlenek, pocitů, gest: vstát, rozsvítit, otevřít okna, umýt se, připravit snídani, jít do zaměstnání, setkat se s lidmi atd. Kolik věcí a všichni je musíme dělat. Rozdíl je v tom, že někteří je provádějí automaticky, mechanicky, zatímco jiní, kteří mají duchovní filosofii, se naopak snaží vložit do každého činu intenzivnější a čistější život. A takto se vše přeměňuje, získává nový smysl a inspirace je neopouští. Jistě, vidíme mnoho dynamických a podnikavých lidí, ale všechna jejich aktivita je omezena na honbu za úspěchem, penězi a slávou. Nedělají nic, aby byl jejich život klidnější, vyrovnanější, harmoničtější. To není moudré, protože tato bezmezná aktivita je jen vyčerpá a přivodí jim nemoc. Vytvořte si zvyk dívat se na svůj každodenní život – s činnostmi, které musíte vykonat, událostmi, které se objeví a bytostmi, se kterými žijete a setkáváte se – jako na hmotu, na níž je třeba pracovat, aby byla přeměněna. Nespokojte se jen s přijímáním toho, co se vám dostává, nepodřizujte se všemu, co se vám děje. Nezůstávejte pasivní, stále myslete na to, abyste přidali element schopný tuto hmotu oživit a produchovnit. Skutečný duchovní život totiž spočívá v tom, že dokážete vložit do každé vaší aktivity element, kvas, který pozdvihne tuto činnost na vyšší úroveň. Řeknete: „A co meditace a modlitba…?“ No právě, modlitba a meditace slouží k tomu, abyste zachytili ty nejsubtilnější, nejčistější částečky, díky nimž můžete dát všem vašim činům nový rozměr. Ve vašem životě může dojít k událostem, které vám zabrání vykonávat duchovní cvičení, která jste byli zvyklí každý den provádět. Avšak to vám nesmí bránit v tom, abyste nadále byli v jednotě s Duchem. Duch je totiž nade všemi formami, nad praktikami. V jakékoli situaci, za jakýchkoli okolností, můžete jednat v souladu s Duchem, aby oživil a zkrášlil váš život.

Strava, chápána jako jóga*

Kolik lidí, nevyrovnaných rušným a neklidným životem, hledá způsob, jak znovu nalézt rovnováhu! Praktikují jógu, zen, transcendentální meditaci nebo se učí relaxovat. To je v pořádku, ale myslím, že existuje mnohem snadnější a účinnější cvičení: naučit se jíst. Jste překvapeni? Proč? Než abyste se nevhodně stravovali, v hluku, nervozitě, spěchu a dokonce při hádce, a potom šli cvičit jógu, nebylo by lepší pochopit, že každý den, dvakrát či třikrát za den, máte příležitost provádět cvičení vedoucí k uvolnění, soustředění a harmonizaci všech vašich buněk? Jakmile usednete ke stolu, nejdříve vyžeňte ze své mysli myšlenky, které by vám bránily jíst v klidu a harmonii. A i když se vám to hned nepodaří, počkejte s jídlem na chvíli, kdy se uklidníte. Pokud jíte a jste rozrušení, naštvaní nebo nespokojení, vytváříte v sobě stav horečnatosti, neuspořádaných vibrací, které se přenášejí na vše, co děláte. I když se snažíte vypadat, že jste klidní a ovládáte se, vyzařuje z vás něco neklidného, napjatého, děláte chyby, vrážíte do lidí či věcí, říkáte nevhodná slova, díky nimž ztrácíte svá přátelství a zavírají se před vámi dveře. Zatímco když jíte v harmonickém stavu, snadněji vyřešíte problémy, s nimiž se setkáte, a i když budete muset celý den dělat mnoho věcí, pocítíte v sobě mír, který vaše činnosti nebude moci narušit. Tím, že začneme začátkem, malými věcmi, můžeme dojít velice daleko. Nepředstavujte si, že únava vždy pochází z přepracování. Tak to není. Velice často je příčinou plýtvání sil. A právě, když jíte, a jídlo dobře nerozkoušete, nebo ho dostatečně svými myšlenkami a pocity neprosytíte, organismus daleko hůře zažívá, těžko tráví a stravu dostatečně nevyužije. Pokud jíte a neuvědomujete si důležitost tohoto aktu, tak i když je váš organismus jídlem posílený, dostává jen ty nejhrubší, nejhmotnější látky a nelze to srovnat s energiemi, které můžete využít, když dovedete skutečně jíst v tichu, soustředíte se na stravu, abyste z ní získali éterické a jemnohmotné částečky. Proto se během jídla soustřeďte na stravu a napusťte ji paprsky své lásky, dojde tak k oddělení hmoty a energie: hmota se rozpadne, energii dostanete a můžete ji používat. Ve stravě nejsou tak podstatné potraviny samotné, ale energie, které tyto potraviny ukrývají, ona uvězněná kvintesence, neboť právě v ní je život. Hmota potravy je jen podporou a tato kvintesence, tak subtilní, tak čistá, nesmí sloužit jen k nasycení nižších úrovní fyzického, astrálního a mentálního těla, ale rovněž k výživě duše a ducha.

*„Jóga stravování“ kniha z kolekce Izvor, se tímto tématem zabývá.

Dýchání

„Žvýkat“ vzduch pro získání energií

Zvykněte si v průběhu dne provádět vědomé dýchání. Aby však toto dýchání bylo skutečně prospěšné, je třeba, aby bylo pomalé a hluboké. Čistý vzduch totiž potřebuje čas, aby mohl sestoupit do plic, naplnil je a nahradil vzduch starý. A nestačí jen zhluboka dýchat, ale současně je dobré občas vzduch před výdechem na několik sekund v plicích zadržet. Proč? Aby ho mohly plíce přežvýkat, protože umějí žvýkat, stejně jako pusa dovede žvýkat potravu. Vzduch, který vdechujeme, je jako „sousto“ stravy naplněné oživujícími energiemi. Abychom však z těchto energií měli plný užitek, musíme dát plicím čas na žvýkání a strávení vzduchu. Budete-li takto dýchat, dělejte to s vědomím, že skrze vzduch přijímáte do svého těla božský život.

Psychický a duchovní rozměr

Dechová cvičení působí bezpochyby příznivě na zdraví, ale současně i na vůli a myšlení. Přesvědčte se o tom: máte-li zvednout těžké břemeno, uděláte to snadněji, pokud se nejprve zhluboka nadechnete. Při drobných záležitostech každodenního života, ve vašich vztazích s druhými lidmi, myslete na hluboké dýchání, pomůže vám to v sebeovládání. Například před rozhovorem, aby se diskuze nezvrhla v hádku, zvykněte si na dobré dýchání. A jste-li znepokojeni, proč nepožádáte plíce o pomoc? Máte je, aby vám pomáhaly.  Během dvou či třech minut, hluboce se nadechujte a vydechujte: vaše myšlenky se odlehčí a vyjasní. Je normální, že potřebujete pomoc. Proč ji však stále hledat venku, když je přitom ve vás?  Pochopíte-li hluboký smysl dýchání, zanedlouho pocítíte, jak vaše dýchání splývá s kosmickým dýcháním. Při výdechu si představujte, že se rozšiřujete a roztahujete až k hranicicím vesmíru a při nádechu se opět navracíte k sobě, ke svému já, které je jako nepatrný bod, střed nekonečného kruhu. Opět se rozšiřujete a opět se stahujete… Takto objevíte pohyb přílivu a odlivu, který je klíčem všech kosmických rytmů. Když se o vědomé dýchání pokusíte, vstoupíte do kosmické harmonie a mezi vámi a vesmírem proběhne výměna, protože při nádechu získáváte prvky z prostoru a při výdechu dáváte na oplátku něco ze svého srdce a své duše. Kdo se dovede sladit s kosmickým dechem, ten vstupuje do Božího vědomí. Až tuto dimenzi pocítíte, po zbytek svého života budete chtít získávat Boží sílu a světlo, abyste mohli toto světlo darovat celému světu. Rozdávat světlo, které jsme načerpali u Boha, i to je výdech.  Vědomé dýchání přináší nespočetná požehnání pro život tělesný, emocionální, intelektuální a duchovní. Sledujte jeho dobré působení ve vašem mozku, vaší duši a na všechny vaše schopnosti; je to velmi mocný faktor pro veškeré oblasti života. Nikdy na tuto pravdu nezapomeňte.

Jak znovu získat energii

Často se necháváte unést neklidem, který se stal běžným stavem lidí a jenž velmi škodí jejich fyzické a psychické rovnováze. Pečujte více o svou nervovou soustavu a občas jí dopřejte uvolnění. Odejděte například do tiché místnosti a lehněte si na postel nebo na koberci na břicho a uvolněte ruce a nohy; nechejte se unášet, jako kdybyste se nořili do oceánu světla, nehýbejte se, na nic nemyslete. Po minutě či dvou vstanete nabití novými silami. To je vše, zdá se to málo, ale je to velmi důležité.  Namítnete, že ne vždy máte možnost si takto lehnout. Klidně si tedy sedněte, důležité je, aby se vám podařilo zlomit napětí, ve kterém žijete. Je třeba se zastavit a nestačí jen dvakrát nebo třikrát za den, nýbrž desetkrát, patnáctkrát či dvacetkrát. Stačí na minutu či dvě, je však důležité, abyste si zvykli na pravidelnost. Pokaždé, když se vám naskytne kdekoliv vhodný okamžik, než ztrácet čas nebo se rozčilovat, protože musíte na někoho čekat, využijte této příležitosti k uklidnění a znovuzískání své rovnováhy: pustíte se do svých činností s novými silami.

Láska činí neúnavným

Vždy pracovat s láskou je tím největším tajemstvím pro práci v těch nejlepších podmínkách. Láska totiž posiluje, oživuje a probouzí. Schází-li láska a člověk se dívá na svou práci jen jako na prostředek k obživě, nemůže očekávat dobré výsledky. Jistě, vydělá nějaké peníze, ale ztratí radost, nadšení, je podrážděný a jeho zdraví se zhoršuje. Pracujte několik hodin s láskou a únavu nepocítíte, ale již několikaminutová práce bez lásky, v hněvu či neklidu postačí, aby se vše ve vás zablokovalo a unavilo. Účinnost a sílu lásky je třeba pochopit. Vše, co konáte, dělejte s láskou, nebo raději nedělejte nic! Protože vše, co provádíte bez lásky, vás unavuje a dokonce vám způsobuje otravu; nebuďte potom překvapení, že jste vyčerpaní a nemocní. Kolik lidí by nechtělo pociťovat únavu! Tajemstvím je milovat vše, co děláme, protože láska probouzí všechny energie.

Technický pokrok osvobozuje člověka pro duchovní práci

Když nám věda a technika dodává každý den nové přístroje a nové produkty, které usnadňují život, neznamená to, že budete nečinní. Na všechny vymoženosti se dívejte jako na možnosti, abyste se mohli věnovat duchovním činnostem. V tom spočívá pravý význam technického pokroku: jistě, osvobodit člověka, ale za účelem jiné práce. Máte méně starostí s vnější hmotou? To je proto, abyste měli více času na práci s vaší vnitřní hmotou, ovládli ji, produchovnili a stali se užitečnou přítomností pro celý svět. Po každém úsilí, každém cvičení život dostává jinou barvu a získává jinou příchuť. Kolik materiálně zabezpečených lidí je tak přesycených, že nepociťují ani tu nejmenší radost! Nevyvíjejí žádnou vnitřní aktivitu, jejich život není intenzivní. Kdyby to věděli, dále by vše využívali, ale nepřestávali by být vnitřně aktivní. Tato práce totiž dává věcem příchuť.

Uspořádejte si svůj vnitřní domov

Naučte se věnovat pozornost možnostem vnitřního světa, protože v tomto světě jste neustále ponořeni. Ne vždy se díváte, posloucháte, dotýkáte něčeho mimo vás, ale se sebou samými jste neustále, v tomto vnitřním světě, jehož bohatství ještě neumíte správně využívat. Tento svět vám patří: ať jdete kamkoliv, přenášíte jej s sebou a můžete se na něj spolehnout, zatímco vnější svět vás může kdykoliv zklamat. Možná si na chvíli myslíte, že vám něco patří, ale za chvíli o to přijdete, buď vám to někdo vzal, nebo jste to ztratili. Pokud hledáte bohatství, naplnění, měli byste vědět, že je naleznete jen uvnitř sebe. Neznáte se, nevíte, co všechno vám patří a jaké poklady, znalosti a síly do vás Bůh vložil. Snažte se, abyste všechny tyto zdroje pocítili a využili. Dám vám příklad. Někteří lidé si dovedli zařídit svůj byt nebo dům tak hezky, že neradi chodí tam, kde by museli být v hluku a prachu. A na druhou stranu jsou lidé, kteří žijí bídně v nějakém doupěti bez pohodlí a hledají všemožné důvody, aby mohli ven (což přece není to nejlepší řešení, ale budiž). Přirovnejme si to. Duchovní člověk je ten, kdo si uměl tak dobře zařídit svůj vnitřní svět, že mu nic nechybí: poezie, barvy, hudba, má vše a trpí, když musí z toho světa „vystoupit“ a tuto krásu opustit. Zatímco lidé, kteří nikdy nic neučinili pro zútulnění svého vnitřního světa, by se neustále bavili někde jinde. Jakmile jsou sami se sebou, nudí se, to je ubohé. Proto nyní trochu přemýšlejte, jaká situace je výhodnější. Když uvážíte, že jste ve dne v noci se sebou samými, nebylo by výhodnější vylepšit místo, které nikdy neopouštíte? Proč necháváte svůj domov prázdný, jako doupě, kde jsou všechna okna rozbitá a pavouci si všude splétají pavučiny? Raději myslete na to, abyste vše ve vás zkrášlili, obohatili a zharmonizovali. Nejenže se budete cítit velmi dobře ve svém domově, ale také budete moci v tak nádherném obydlí přijímat návštěvy. Ano, světelní duchové budou šťastní, když vás budou moci navštívit, možná se i rozhodnou usadit se ve vás natrvalo a vy se budete těšit z jejich přítomnosti.

Vnější svět je odrazem vašeho vnitřního světa

Měli byste vědět, že vně sebe nemůžete nalézt nic, co jste nejprve nenalezli v sobě. Protože pokud jste nějakou věc nejprve nenalezli v sobě, tak i když kolem ní projdete, neuvidíte ji.  Čím více lásky, moudrosti a krásy v sobě naleznete, tím více je budete objevovat okolo vás. Myslíte si, že když nevidíte jisté věci, tak neexistují. Ale ano, existují, vy je však nevidíte, protože jste je uvnitř sebe dostatečně nevyvinuli. Vnější svět je jen odrazem světa vnitřního, proto si nedělejte iluze, nikdy nemůžete nalézt vnější bohatství, mír či štěstí, pokud jste se nejprve nesnažili nalézt je uvnitř.

Když dobře žijete současnost, připravujete si tak svou budoucnost

Často vás zneklidňuje budoucnost, když si myslíte, že se nikdy nemůžete ochránit před nehodami, nemocemi či chudobou. Ale proč si otravovat život a představovat si, co špatného se vám může přihodit? Nikdy nevíme, co nás v budoucnu čeká, to je pravda, ale nejlepší způsob, jak se vyhnout obávaných neštěstí, je pokusit se žít rozumně v současnosti. Budoucnost bude taková, jakou si ji v přítomnosti vytvoříte. Dnešek je tedy důležitý. Stejně jako je současnost následkem, výsledkem minulosti, budoucnost je prodloužení přítomnosti. Vše spolu souvisí: minulost, přítomnost a budoucnost nejsou od sebe oddělené. Budoucnost bude postavena na základech, které nyní pokládáte. Jsou-li tyto základy špatné, tak zajisté nemůžete očekávat výjimečnou budoucnost; jsou-li však dobré, nemusíte se obávat: s takovými kořeny budete mít takový kmen, takové větve a takové ovoce. Minulost je za vámi, ale zrodila přítomnost, která v sobě nese kořeny budoucnosti. Již dnes byste měli stavět svou budoucnost zlepšením vašeho současného života. Proto by bylo dobré, kdybyste se každý den sami sebe ptali: „Tak, co jsem dnes řekl, co jsem udělal? Jaké byly mé pocity, mé myšlenky?“ A pokud jste nejednali dobře, nesprávně cítili či mysleli, je to proto, že jste se spojili s temnými silami, které budou ničit váš budoucí život. Pokud jste nějaký den špatně prožili, tak se alespoň pokuste večer před ulehnutím odstranit jeho následky; mějte co nejlepší myšlenky a pro zítřek si vezměte ta nejlepší rozhodnutí. Tyto myšlenky, jako včelky, během spánku všechno očistí a napraví, a vy se probudíte následující den do lepších podmínek.

Plně vychutnávejte přítomnost

Někteří lidé žijí jen v minulosti, v tom co prožili, jako by byli vězni několika událostí, ke kterým v jejich životě došlo, a nemohou jít dál. Jiní jsou naopak ponořeni do budoucnosti, která sestává z fantastických příhod vytvořených jejich představivostí, které se nikdy nestanou. Je dobré se někdy vrátit k minulosti, ale jen abychom zjistili, kde jsme chybovali nebo jednali dobře, a ponaučili se z toho. Je to ohromná studnice zkušeností, které můžeme použít ke správnému prožití současnosti. Ale zároveň, jak čerpáte ponaučení z minulých činů, je užitečné se ponořit do vzdálené budoucnosti a ptát se, jak si Bůh tuto budoucnost pro lidstvo představuje, v jaké kráse, v jakém světle asi bude žít. Mnoho lidí samozřejmě na budoucnost myslí, ale na jakou? Říkají si: „Za pár let se vezmeme, budeme mít děti, slepičárnu, nějaký domeček, před kterým si klidně budeme kouřit dýmku a pozorovat procházející krávy… nebo vlaky. Nadýcháme se prachu, vrátíme se domů, najíme se, napijeme a půjdeme spát.“ Můj Bože, jaká krásná budoucnost! Namítnete: „Ale my takto nepřemýšlíme.“ Ano vím, myslíte na to, jak budete vydělávat peníze, jaké obchody uděláte, jak budete slavní, stanete se univerzitním profesorem, obchodníkem, ministrem nebo státníkem a budete mít ve dne v noci krásnou dívku na líbání. Co to ale všechno je? To je přece bídné! Měli byste se naučit dívat nad tuto pochybnou budoucnost a hledat nové horizonty, otevřít okna směrem k nekonečnu, abyste viděli, jaká skutečně bude budoucnost lidstva, jak si ji Bůh představuje a již dnes svým životem do této budoucnosti zasáhnout. A nezabývejte se otázkou času, nikdy si neříkejte: „Ano, ale to já už žít nebudu, to nebude má doba“, při tomto způsobu myšlení si znemožňujete tu pravou krásu a pochopení pravého smyslu života. Přítomnost by měla být dobou vědomého, osvíceného konání, jež čerpá svou moudrost z minulých zkušeností, ale která je zároveň podněcována všemi budoucími možnostmi. Toto je dokonalost: poučení z minulých zkušeností (a jen Bůh ví, zda nás minulost poučila!) a budoucnost se svými nekonečnými přísliby. Víte-li, jak žít v současnosti a uvědomujete si minulé zkušenosti a krásy budoucnosti, přibližujete se Božství. Co zpívají Serafíni před Božím Trůnem?: „Svatý, svatý, svatý je Pán Bůh Všemocný, který byl, je a bude.“ Takto se vaše vědomí může rozšířit k dimenzi božského vědomí.

I

Pokaždé, když člověk jedná, uvolňuje nevyhnutelně určité síly, které stejně tak nevyhnutelně vyvolají určité následky. Toto pojetí vztahu příčin k  následkům je původním významem slova „karma“. Teprve později nabyla karma smyslu placení za učiněný přestupek.

Karma-jóga, jeden z mnoha druhů indické jógy, není ničím jiným než disciplínou, která učí člověka rozvinout se pomocí nezištného konání, a tak se osvobodit. Jakmile však člověk začne pracovat s hamižností, lstivostí, pochybnou vypočítavostí, vytváří si dluhy a později je musí vyrovnávat; slovo „karma“ tak dostává smysl, který mu lidé obvykle dávají: potrestání za učiněné chyby.

Ve skutečnosti můžeme říci, že karma (ve druhém smyslu slova) působí při každém činu, který není dokonale proveden, což je obvyklý případ. Ale člověk to zkouší a cvičí se, než dosáhne dokonalosti. A dokud se jeho snahy nedaří, musí se polepšovat, napravovat své chyby a samozřejmě musí proto trpět.

Řeknete: „Když při jednání děláme nutně chyby, a potom musíme pro jejich napravení trpět, bylo by lepší nic nedělat!“ Nikoliv, je třeba jednat. Jistě, budete trpět, ale poučíte se, dostanete se dál… a jednoho dne utrpení přejde.  Když se naučíte správně jednat, pak pro vás již karma nebude. Ostatně každý pohyb, každé gesto a slovo uvolňuje určité síly, které vyvolají jisté následky. Ale předpokládejme, že jsou tato gesta a slova inspirována čistotou a nezištností, pak způsobí příznivé následky; pak hovoříme o „dharmě“.

Dharma je výsledkem uspořádané, harmonické a blahodárné aktivity. Kdo je schopný takovéhoto jednání, uniká zákonu nevyhnutelného osudu a dostává se pod vliv Prozřetelnosti. Nedělat nic, aby se člověk vyhnul starostem a utrpení, není správné řešení. Je třeba být aktivní, činorodý, podnikavý, ale současně dát svému jednání jiný podnět, než jakým je sobectví a osobní prospěch. To je to jediné řešení, jak nešťastným následkům uniknout. Příčiny a následky tu budou stále, ať je vaše aktivita jakákoliv, avšak nezištným jednáním už nepřicházejí bolestné následky, ale radost, štěstí a osvobození.

Pokud nic neděláte, jen proto, abyste měli v životě klid, nemůžete se vyvíjet, ničemu se nenaučíte, nic nezískáte. Za těchto okolností člověk pochopitelně nechybuje, ale podobá se kameni: kameny nikdy nechybují! Je lepší se mýlit nebo se i ušpinit, ale poučit se z toho. Když máte v domě řemeslníky, jak chcete, aby někde neukápla kapka cementu nebo barvy? To není možné. Skvrny musíte tolerovat, hlavně, že je dům hotový a práce skončena. Potom drhneme, myjeme a převlékáme se, ale alespoň je dům hotový.

Mistr Petr Danov jednou řekl: „Každému z vás dám malou knížku,abyste se naučili abecedu (v bulharštině říkáme „bukvarče“ a vy?… slabikář?… dobře, tak slabikář). Za rok mi ho vrátíte. Někteří slabikář vrátí úplně čistý a bezvadný: ti, ho ani neotevřeli a ničemu se tak nenaučili. Jiní naopak vrátí slabikář počmáraný, roztrhaný, zašpiněný: ti ho mnohokrát otevřeli, všude ho brali s sebou, dokonce na něm jedli… Ano, ale ti nyní dovedou číst“, řekl mistr „to je mi milejší!“ Tenkrát jsem byl velmi mladý a vzpomínám si, že jsem se ho ostýchavě zeptal: „Do jaké kategorie patřím já?“ Mistr mi odpověděl: „Do té druhé.“ Byl jsem samozřejmě rád, protože jsem pochopil, že je to lepší.

Dnes si už nepamatuju, v jakém stavu jsem „bukvarče“ odevzdal, v každém případě mě zařadil do druhé skupiny lidí, kteří chtějí, aby se práce udělala…. a to souhlasí. To, kolik chyb člověk udělá, kolik skvrn a cákaců za sebou zanechá, kolikrát je urážen a je kritizován, není důležité. Důležité je naučit se číst, udělat práci, dostavět dům. Ti, kteří jsou vždy tak rozumní a opatrní, aby se nezkompromitovali, nikam nepokročí. Bože, co jen z těchto lidí bude?

Ve Zjevení se píše: „Kéž bys byl studený nebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.! (Zj 3:15-16) Proč chtějí někteří zůstat vlažní? Pro vlažné žádné místo není. Nesmíte se bát udělat chybu. Když se učíte cizí jazyk a nemluvíte ze strachu, že byste se chybami zesměšnili, nikdy se nenaučíte mluvit. Je třeba se snažit, i když se zesměšníte, troufnout si udělat nějaké chyby, ale naučit se mluvit. Pro karmu platí to samé: nesmíte být paralyzování strachem, že uděláte chyby, které budete muset napravovat. Pokud se budete stále cvičit v tom, aby vaše jednání mělo božský cíl, nebudete zapříčiňovat karmu, ale dharmu, tedy milost a požehnání Nebe.

II

Zákonu příčin a následků není možné uniknout, jen musíme vědět, jakou sílu vyvoláváme.  Proto vám říkám, že tento úžasný zákon, který nám kosmická Inteligence dala, se nalézá tam, kde ho nikdo nehledá, tam, kde už filosofové, teologové a moralisté nebádají: v přírodě a zejména v zemědělství. Ano, v zemědělství. Všichni zemědělci vědí, že nebudou moci sklízet hrozny, zasadí-li fíkovník, ale fíky a z jabloně nebudou česat hrušky. To je ten nejvyšší morální zákon: každý sklízí to, co zasel.

Můžeme tedy říci, že rolníci byli první moralisté. Poznali, že Inteligence přírody vytvořila přísný, neměnný zákon: zákon příčin a následků.  Později, když pozorovali život lidí, konstatovali, že i zde platí stejný zákon. Jestliže jednáte s krutostí, egoismem, násilím, jednou tato krutost, egoismus a násilí dopadne na vás. Tento zákon se také nazývá zákonem ozvěny nebo zpětného nárazu: míč se odráží, letí zpět a zasáhne toho, kdo jej hodil.

Každý sklízí to, co zasel. Když podrobně studujeme tento základní zákon a rozšíříme jeho význam, stává se bohatým a hlubokým systémem, poněvadž každá zásadní pravda má uplatnění ve všech oblastech.  Při detailním vysvětlení můžeme říci, že z tohoto zákona pochází celý filosofický systém, a proto je dnešní náboženství tak bohaté na předpisy a nařízení. Ale v podstatě, na počátku všech těchto pravidel stojí jediný zákon: sklízí se jen to, co se zaselo. A k tomuto zákonu přibyly další, neméně pravdivé zákony, které ho ve filosofické oblasti jen rozšiřují. Například Ježíšova slova: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim!“, jsou pokračováním tohoto zákona.

Ti, kdož všechny tyto základní zákony popírají a odmítají, se čím dál tím více vzdalují od pravdy. Jejich duše je mučena pochybnostmi a nejistotami, jsou věčně zmítáni životem, ačkoliv je pravda tak prostá a leží před nimi. Proč ji nechtějí soudobí myslitelé uznat a nabízejí své vlastní teorie, které nejsou v souladu s kosmickou Inteligencí? Protože už nevěří v existenci morálky, která spočívá na přírodních zákonech. Jejich úvahy a závěry jsou mylné, a ti, co čtou jejich knihy a následují je, přijímají jejich omyly a dostávají se do zmatku, obav a temnoty. Buďte proto pozorní a naučte se správně uvažovat a posuzovat. Jestliže nemáte žádná kritéria, kdokoliv vás může splést. Buďte bdělí, nenechte se ovlivnit zmatenými lidskými mozky, následujte kosmickou Inteligenci, která vše tak nádherně uspořádala a zorganizovala.

Avšak i ten, kdo nevěří v Boha, nemůže popřít, že v přírodě vládne pořádek, což poukazuje na inteligenci, která tento řád vytvořila. Alespoň se můžeme zastavit u skutečnosti, že z každého semene vyrůstá semeno podobné. Jak v tom nevidět dílo nějaké inteligence? Když tento zákon pozorujeme, musíme změnit svůj pohled na svět. Můžeme nevěřit v Boha, ale nemůžeme popřít, že každé semeno reprodukuje sebe samo, ať je to u rostliny, stromu, hmyzu, zvířete nebo člověka. Je to absolutní zákon, který nás přivádí k zamyšlení. Můžete si dovolit být nevděční, nespravedliví, krutí či násilní, ale musíte počítat s tím, že jednoho dne začne tento zákon působit ve váš neprospěch. Máte například jedno nebí více dětí, které se vám podobají a vy budete ti první, kteří se budou trápit kvůli vašemu vlastnímu chování. I kdyby neexistoval Bůh, je zde kosmická Inteligence, o tom máte neustále důkazy.

Konáte, co vás napadne, a domníváte se, že z toho vyjdete bez následků. Věřte si, čemu chcete, kosmická Inteligence už všechno zapsala. Do každé myšlenky, citu nebo jednání zasejete semeno, které roste a jestliže jste byli nevděční, nespravedliví, násilní, krutí, pak se jednoho dne na své cestě setkáte se stejnou nevděčností, stejným bezprávím, stejnou krutostí či násilím. Po dvaceti, třiceti nebo čtyřiceti letech se vám to vrátí a konečně začnete chápat, že existuje kosmická Inteligence, která vše zaznamenává.

Chcete-li, nečtěte bibli a evangelia, nenásledujte proroky, nechoďte do kostelů, chrámů, ale přijměte alespoň tento nezvratný zákon: co zasejete, to budete sklízet. Také mudrcové, kteří vše dobře pozorovali, řekli: „ Kdo seje vítr, sklízí bouři.“ I vědci a myslitelé, kteří tuto pravdu popírají, budou jednoho dne tímto zákonem chyceni, to je neodvratné, nemohou ujít následkům svého jednání, a pak pochopí. Jak je možné, že se svou inteligencí nemohou něco tak jednoduchého pochopit? Dokonce vám řeknu, že na základě tohoto zákona je možné uvést všechny svaté knihy celého světa na pravou míru. Ano, jen na základě tohoto zákona.

Mnozí řeknou: „Jistě, to a ono stojí v bibli, evangeliu, avšak existuje vůbec Bůh?! Na to vám odpovím, že vás to nemusí trápit. Nemusíte ani vědět, zda Ježíš žil a zda evangelia jsou či nejsou autentická.  Vezměte v úvahu jen tento zákon a to vám postačí, abyste pochopili a došli k pravdě. Vidíte, mé vysvětlení je velmi prosté. V tomto případě, i kdyby Bůh neexistoval, budeme nuceni Ho objevit; jen na základě tohoto zákona k Němu musíme dojít. Proč se nechat zaplést od takzvaných moderních myslitelů, kteří vše rozvracejí? Místo aby vedli lidi k prostým věcem, které jsou zde, viditelné a konkrétní, vedou je k „originálním“ úvahám a argumentům.  Chápete! Tyto argumenty jsou opakem pravdy, která je zapsaná v celé přírodě. To však není důležité, jakmile se jedná o něco nového, originálního, hned jsou všichni nadšení.

Morálka je skutečnost, avšak lidé ji nevidí a ještě diskutují o Bohu, o tom či onom bodu teologie. Diskutování je zcela zbytečné, postačí vědění, že všechno, úplně všechno se zaznamenává.      Určila-li příroda, že strom zaznamená do svého semene své vlastnosti, barvy, velikosti, chutě a vůně plodů, proč příroda neučinila to samé pro člověka? Přírodě se podařilo vše zapsat, a morálka spočívá právě na tomto záznamu, na paměti přírody. Ano, na paměti. Protože příroda má paměť, kterou nic nemůže vymazat a škoda pro toho, kdo nebere tuto paměť na vědomí. Zaznamenává nepřetržitě, ve dne v noci, disharmonie a chaotické stavy, které v sobě člověk nosí, a jednoho dne bude chycen, zničen, rozdrcen. Nikdo tomuto zákonu neunikne, nikdo doposud nebyl tak mocný, aby mu unikl: žádný císař, žádný diktátor, nikdo. V paměti přírody je vše zaznamenané.

Buďte tedy pozorní, poněvadž každé vaše jednání, každé slovo, myšlenka, přání se zapisuje do základů vašich buněk a dříve či později z nich budete v životě sklízet plody. Když budete dávat pozor, abyste nešířili svým myšlením, cítěním a konáním temná a zničující semena, pak si můžete vytvořit jinou budoucnost.

A nevěřte, že dobří, velkorysí, laskaví lidé sklízí vždy jen zlé místo dobrého. Ti, kdo ukvapeně činí závěry, šíří hlouposti, když říkají: „Čiňte dobro a budete sklízet jen zlo.“ Pravdu nemají. Dobro plodí vždy jen dobro a zlo vždy jen zlo. Čiňte dobré a setkáte se s dobrem, i když nechcete. Konáte-li dobro a vrací-li se k vám zlo, tak byste měli vědět, že na zemi jsou ještě lidé, kteří vaši dobrotu zneužívají a využívají. Ale musíte být trpěliví a pokračovat, protože dříve či později budou potrestáni, poraženi silnějšími a násilnějšími než jsou oni sami, a pak pochopí, budou litovat a své chyby si k vám přijdou odčinit. A tak dobro přináší dokonce dvojnásobné ovoce, neboť v těchto případech Nebe bere v úvahu vaše nezasloužené utrpení a neštěstí v době, kdy jste konali dobro, a dvojnásobně vás odmění.

Lidé nyní potřebují spolehlivé, celistvé, pravdivé, nezvratné vědění, a takové vědění vám předávám. Chcete ještě popřít, že se sklízí to, co se zaselo? Každý je pochopitelně přesvědčen o pravdivosti tohoto zákona, avšak jen na fyzické úrovni. To nestačí. Jestliže půjdou dále a výše, znovu objeví tento zákon, neboť svět je jednota: na všech stupních, na všech úrovních nalézáme stejné úkazy, vždy však v jiné podobě, pokaždé jemnější.

Vše, co je na zemi, se nachází ve vodě a vše, co je ve vodě, se nachází ve vzduchu atd. Čtyři elementy podléhají stejným zákonům, ale poněvadž nemají stejnou podstatu ani hustotu, povšimneme si u nich, při aplikaci zákonů, jistých rozdílů. Reagují více či méně rychle, více či méně prudce, jsou však řízeny stejnými principy. Například mentální svět člověka odpovídá vzduchu: zde nacházíme stejné víry a proudy jako jsou v atmosféře, avšak v mnohem jemnější podobě idejí a myšlenek. Zákony psychického světa jsou totožné se zákony přírody.

Když zahradník nevidí růst to, co nezasel, je spravedlivý, čestný, nerozčiluje se nad tím, nenaříká, jen si povzdechne: „Co chceš můj milý, když si neměl čas na sázení mrkve, nebudeš žádnou mrkev mít. Sklidíš však hlávkové saláty, petržel a cibuli, protože ty si zasel“. Zdánlivě jsou lidé velmi poučení v oblasti zemědělství. Ano, jedná-li se o ovoce a zeleninu, znalosti mají, avšak když se jedná o oblast duše, myšlenky, to už nevědí nic a věří, že budou sklízet štěstí, radost a mír tam, kde zasévali násilí, krutost a zlomyslnost. Tak to nechodí, sklidí násilí, krutost a zlomyslnost, a pokud se ještě rozčilují, zlobí se a bouří, dokazuje to, že nejsou dobrými zemědělci!

Prvním pravidlem morálky je, že nikdy nepodlehneme myšlence, pocitu nebo konání, které by bylo pro druhé lidi nebezpečné nebo škodlivé, protože je budeme muset sklidit a „sníst“ my sami a budou-li jedovaté, pak budeme otráveni jako první. Když se to pro vás stane absolutním pravidlem, začnete se zdokonalovat. Vím, že trvá dost dlouho, než se začnou zákony projevovat, a to brání lidem, aby tyto věci pochopili: ani dobré, ani špatné následky nepřichází ihned. Někdo stále překračuje zákony a přece se mu vede dobře, zatímco jiný člověk je čestný, koná dobro a stále se setkává jen s potížemi; z toho pak samozřejmě mnozí odvozují, že žádná spravedlnost není. Lidé neznají důvod této pomalosti odměn nebo trestů, a tak si kladou si otázky a říkají: „Bylo by lepší, kdyby zákony působily rychleji, protože pak by byl člověk ihned opraven nebo odměněn, a pochopil by.“

Vím, proč to tak dlouho trvá. Ona pomalost ukazuje dobrotu a milosrdenství kosmické Inteligence, která nechává lidem čas na zkušenosti, aby přemýšleli, aby i litovali, polepšili se a své chyby napravili. Kdyby nás zákony ihned za naše chyby trestaly, byli bychom zničeni a nemohli se polepšit. Proto nám Nebe dává čas a tu a tam nám posílá malé potíže, které nás mají přivést k zamyšlení, a takto máme možnost se napravit.

I ten, kdo koná dobro, není ihned odměněn, a je to tak lepší. Kdyby byl odměněn hned, pak by se zapomenul a začal by překračovat všechny zákony. Proto mu Nebe dává možnost k posílení, aby se upevnil, poznal sám sebe; nedá mu vše najednou, aby se vidělo, do jaké míry bude pokračovat v konání dobra. Vidíte, existují důvody pro tuto zdlouhavost. To, že dobro přináší vždy dobré, to je neměnné a že špatné končí vždy špatně, to je rovněž neměnné. Je však nesnadné odhadnout, jak dlouho trvá, než se následky dostaví.

Kolik síly, vůle, rozhodnutí a víry potřebuje ten, kdo chce pokračovat v konání dobra, zatímco celý svět upadá! Právě to je chvályhodné, protože za jiných podmínek by bylo velice snadné věřit v dobro a pokračovat v něm; vše je příjemné, příznivé, snadné. Právě když se situace zhoršuje, je záslužné pokračovat, aniž by se člověk nechal okolnostmi ovlivnit. Žák, stejně jako Mistr, se vždy snaží počítat s mocí svého ducha. I za špatných podmínek může v sobě probudit moc vůle, dobra a světla. Podle toho se pozná duchovní člověk. Jistě, mnozí se za duchovní bytosti svými slovy vydávají, avšak při nejmenších těžkostech padají k zemi. Kde je tedy síla ducha?

Všichni očekávají od druhých, že se k nim budou chovat ohleduplně, přátelsky, trpělivě. Ano, ale jak toho dosáhnout? Tak, že každý začne sám být ohleduplný, trpělivý, shovívavý.  Očekáváte – li  od druhých dobré chování, pak vy sami musíte správně jednat. Namítnete, že to už přece víte. Ano, ale jen teoreticky. Jsou ještě milióny bytostí na zemi, které se chovají hrubě, tvrdě, krutě a diví se, že se to druhým nelíbí. Jsou přesvědčené, že druzí se jim musí podřídit a sklonit se před jejich vůlí. Podívejte se, jak se chovají: očekávají uspokojení prostředky zcela opačnými, než jsou jejich přání, a naopak nevěří, že budou sklízet lásku, jemnost a dobro, když lásku, jemnost a dobro budou zasévat. Přesto vás ujišťuji, že i když je někdo na vás nevlídný a zlý, dále mu posílejte jen to dobré, za nějaký čas kapituluje.

Kdo chce získat náklonnost a důvěru, ten je musí přivolat. Namítnete, že je přivoláváte a přesto k vám nepřicházejí. Slovem „volat“ rozumím to, že je sami musíme vytvořit. Když ve vašem nitru vytvoříte pozitivní stavy, můžete si být stoprocentně jisti, že je pak naleznete u druhých.  Pokud je vytvoříte ve svém nitru, přilákáte je. V tom spočívá celé kouzlo. Vyzkoušejte to: když chcete získat něco, co máte velmi rádi, pak se to snažte nejprve dát. Nemůžeme získat něco, co jsme nedali. Namítnete: „To nesouhlasí, vždyť existují velmi bohaté, vysoce postavené bytosti, které druhým nic nedávají, opovrhují jimi, jsou nepřístupné, ale přesto se jim neustále dostává respektu, úcty, pocty…“  Tito lidé prostě dostávají to, co v dřívější inkarnaci sami dali. Pokud však budou dále jednat s pýchou, bez lásky, pak později zažijí ty samé věci skrze jiné lidi.

Tajemství úspěchu a štěstí spočívá v tom, že projevujeme, co si sami přejeme. Chcete-li vidět úsměvy a přátelské pohledy, pak se usmívejte a buďte přátelští. Chcete-li, aby vás přišlo Nebe či anděl poučit, najděte někoho méně moudrého a osviťte jeho rozum; to se ihned projeví v neviditelném světě a vy takto přilákáte světelné bytosti, které učiní to samé pro vás.

Ano, tento zákon je ohromný a má uplatnění i v mnoha jiných oblastech. Usmáli jste se a úsměv vám byl vrácen. Byli jste vřelí a přátelští, a později k vám byli jiní vřelí a přátelští, dobře, to je pěkné. Jindy jste byli zdvořilí, to je potřeba, jste potěšení. Tento zákon však musíte použít i v jiných oblastech, aby přinesl ještě úžasnější následky než pouhý úsměv, stisk ruky, milý pohled nebo příjemná slova. Tímto zákonem je možné pohnout celým vesmírem, a právě to je zajímavé: ona možnost jít daleko, velmi daleko a pohnout oblastmi ve vesmíru…

Můžete sklízet jen plody odpovídající semenům, které jste zaseli. I když bylo nepříznivé počasí, slunce bylo příliš silné a všechno spálilo, nepršelo nebo ptáci či krtci snědli vaše semena, to už je jiná věc.  To jsou neštěstí, která nezmění nic na skutečnosti tohoto zákona. To, co v sobě semeno nese, mu nemůže být odňato. Je možné zabránit, aby dalo plody, ale jeho podstatu změnit nemůžeme. A právě o této podstatě semene mluvím.

Jste-li vždy přátelští, vřelí, zdvořilí, a přesto jsou k vám druzí neslušní, to už jsou detaily. Ostatně, sami musíte vidět, od koho to přichází, kdy a za jakých okolností. Snad jste příliš dobří, příliš velkorysí, štědří, důvěřiví, a pak vás samozřejmě už svět zařadil do kategorie hlupáků a jste vystaveni pomíjivé lidské konvenci. To však nic neznamená, není to trvalé, protože lidé a podmínky se mění, avšak zákony jsou neměnné. Až budou ve světě nastoleny ty pravé hodnoty, vše se vrátí na své místo a vy sklidíte dobro, které jste zaseli.

Jistě, dnes je uznáván člověk, který umí šlapat po lidech, dovede s nimi třást. Platí za zajímavého, to však není napořád, protože brzy přijde jiný šéf a uštědří mu výprask. Nenechte se ovlivnit přechodnou situací: za nějaký čas zjistíte, že násilník je týrán jiným, silnějším.

Nehledejte si tedy hned nějaké námitky. Vím lépe než vy, co se mi může namítnout. Nečekám, až se druzí zeptají: „Ano, ale tehdy…. Proč to, proč ono?“ Sám chytnu své argumenty pod krkem, zaútočím na ně, a jestliže to všechno vydrží, řeknu: „To je zlato!“ Pokud je to zlato, tak to musí být pravda.“ A co se stane s argumenty, které nevydrží? Ty mohou být pohřbeny: „Amen, odpočívejte v pokoji.“

Nyní vám dát příklad. Představte si nádherný prales se zvířaty, ptáky, stromy plné květů a plodů všeho druhu. Jaké bohatství! Má to však jednu nevýhodu: les je obehnán vysokými a silnými zdmi, je tedy nepřístupný. Na zdech jsou dokonce střepiny a ostnatý drát. Mimo to, les je nebezpečný kvůli zvířatům, která zde žijí: medvědi, lvi a tygři by si na neopatrném odvážlivci pochutnali. Vám se však zachtělo ovoce, co dělat? Najednou zpozorujete na stromech opice.  Jste zachráněni! Vezmete košíček pomerančů, jdete ke zdi a začnete je házet po opicích. A jelikož jsou opice vynikající v napodobování, začnou trhat ovoce ze stromů a házet je po vás. Teď jen ovoce posbíráte a vracíte se s naplněnými koši. Po opicích házíte pomeranče, to je to tajemství.

„Co je to za příběh? Kdy se nám přihodí, abychom šli ke zdi nějakého pralesa a házeli tam po opicích pomeranče!“ namítnete. Ale to je jen obrazné vylíčení. Viděli jste sedláka sít na poli? Hází opicím pomeranče, avšak tyto pomeranče jsou velmi malé a opice jsou skryté tak trochu pod zemí. Když sedlák skončí svou práci, spokojeně odchází, a když se za několik měsíců vrátí, všechno sklidí a naplní své stodoly.

Teď si myslíte, že už tomu rozumíte. Ne, ještě jste nic nepochopili, nerozluštili jste ten obraz. Opice zde představují přírodní síly, ať jsou v zemi nebo na stromech, to není důležité, je to symbolické. A nyní se dostáváme k vysvětlení: vesmír, který Bůh stvořil je les, který v sobě ukrývá všechna bohatství. Zdi představují překážky zabraňující člověku dosáhnout těchto bohatství; opice jsou bytosti neviditelného světa; pomeranče jsou světlo a láska, které se svými myšlenkami a pocity rozhodnete vyzařovat. A co se stane? Za nějaký čas bytosti neviditelného světa začnou dělat to samé co vy a zasypou vás stonásobně plody, tedy požehnáním. Když však posíláte svou zatrpklost, nenávist nebo zlost, vrátí se vám také zpátky.

„Jak jste zaseli, tak budete sklízet.“ Jinými slovy: tak, jak jednáte nyní, vytváříte si svou budoucnost. Stále si můžete svou vnitřní prací orientovat svou budoucnost. Každé rozhodnutí, ať dobré či špatné, řídí vaši budoucnost tím či oním směrem.

Předpokládejme, že jste se dnes rozhodli sloužit Bohu, pomáhat lidem, nenechávat se už ovládat vaší nižší přirozeností: vaše budoucnost se ihned stává nádhernou, světelnou a mocnou, všechny zázraky na vás čekají. Proč tento stav ještě nezažíváte? Protože vás drží vaše minulost. Vytrváte-li však ve stejném rozhodnutí a budete pracovat ve stejném směru, pozvolně se minulost vyřeší a jednoho dne získáte božské dědictví. A když se rozhodnete, že znovu povedete sobecký život, pak se vše změní: připravujete si zcela jiný osud, plný strastí a zklamání. Ano, prožíváte radosti, pracujete, současnost se nemění, protože ještě máte nějaké zásoby a nevidíte tmavou budoucnost, která vás očekává. Jakmile se však zásoby vyčerpají, pak tato strašná budoucnost bude stát před dveřmi. Budoucnost lze snadno vytvořit, ale minulost lze těžko vymazat.

Dám vám ještě jeden příklad. Chcete cestovat, váháte, nemůžete se rozhodnout mezi Nice a Moskvou, ale nakonec se rozhodnete pro Nice. Tímto okamžikem je směr cesty určen, krajiny, zastávky, setkání… Jakmile se vydáte tímto směrem, vše je už dané, musíte následovat určenou cestu. Krajiny nejsou vaším dílem, jejich existence na vás nezáleží, vám náleží volba směru.

Nejsme tvůrci své budoucnost. Když se říká, že si člověk vytváří svou budoucnost, je to jen řečnický obrat; bylo by lepší říct, že si volí svůj směr. Řeknete: „Půjdu touto cestou!“ Budiž, avšak vy nevytvoříte krajiny a bytosti, které na této cestě potkáte. Jsou to oblasti a bytosti, které byly již dávno Bohem stvořeny. Nevytváříme si špatný osud, jen k němu míříme skrze pouště, bažiny, nebezpečné lesy… My rozhodujeme jen o směru, to je vše. A jedná-li se o nádhernou budoucnost, platí to samé: my se rozhodujeme jít k ní, ona již existuje, čeká na nás. V prostoru je tisíce oblastí a sfér obydlených nekonečným počtem bytostí a sami se můžeme rozhodnout, zda za nimi vystoupíme nebo se k nim ponoříme.

Každé neštěstí a každé štěstí již existuje, jiní je již před námi prožili, jsou dávno stvořené; závisí zcela na nás, pro co se rozhodneme. Proto se nyní musíte rozhodnout pro jiný směr a orientovat se na oblasti Ráje, které Bůh již od věčnosti pro vás stvořil.

Člověk vlastní ducha božské esence, který se účastní všech událostí ve vesmíru, ale jelikož hmota orgánů schopných přijímat jeho vzkazy není dostatečně čistá a zjemnělá, tak se jen málo z těchto zpráv dostane do jeho vědomí. Proto by se člověk, podobně jako alchymisté, které zajímala jen přeměna hmoty, měl starat o to, jak očistit, produchovnit a učinit božským své fyzické tělo.

Bylo správné, když se alchymisté zabývali jen transformací hmoty. I my musíme pracovat v podobném duchu a bdít, abychom dávali svému fyzickému tělu čistou stravu, čisté tekutiny, čistý vzduch, sluneční paprsky, a dokonce se obklopovali jen tím nejkrásnějším, co existuje z forem, barev, vůní…že vás to překvapuje? Duch, ten nepotřebuje, abyste se o něj starali, duch je vševědoucí, všemocný a svobodný jako Bůh. Musíte se však starat o svou hmotu a přeměnit ji, protože takto bude mít váš duch čím dál více možností se projevit na fyzické úrovni.

Tato otázka však stále ještě není dost jasná, dokonce ani lidem duchovním. Mnozí věří tomu, že je třeba očišťovat ducha, zušlechťovat jej, a naopak opomíjet fyzické tělo, a dokonce jím opovrhovat. Jelikož se duch projevuje skrze tělo nedokonale, tak podle toho usuzují, že je to duch, který je nedokonalý, a je proto třeba jej rozvíjet, posilovat a očišťovat. Tak tomu však není. Duch je čistá jiskra vyšlá z Boha, obdařená nesmírnými schopnostmi, je však třeba mu poskytnout příznivé podmínky, aby se mohl projevit. Jsou případy, kdy jisté bytosti, myslitelé, umělci či mystikové, vstoupí do tak výjimečného stavu inspirace, osvícení, že se jim podaří dosáhnout vznešených realit, a když se z tohoto stavu vrátí zpátky, sotva chápou, co se jim přihodilo. To dokazuje, že kdyby v sobě člověk zlepšil své schopnosti přijímání a vnímání a mohl být v takových podmínkách, v jakých by se mohl jeho duch více projevovat, uvědomil by si své ohromné možnosti.

Vezměme si příklad mentálně retardovaného nebo nemocného člověka. Jeho duch není ani nemocný, ani retardovaný, anomálie má však mozek, skrze nějž se jeho duch musí projevovat. Je to přesně tak, jako když dáte virtuosovi nenaladěné piano. Ať dělá cokoli a ať je jeho dobrá vůle či mistrovství jakékoli, vyloudí z něj jen hrozné zvuky. Není to tedy chyba virtuosa, ale piana. Mozek, skrze nějž se má duch projevovat, je přesně jako piano, na které má virtuos hrát. Tedy vidíte, že člověk musí pracovat právě na hmotě svých různých těl (fyzickém, astrálním, mentálním), aby ji očistil, jinak mu duch nemůže nic ze svých schopností předat. Duch je božská jiskra, v jejíž podstatě je obsažena všechna moc a vědění Boha, jen potřebuje vhodný nástroj. A lidské tělo je právě takový nástroj, který dal Bůh člověku, nástroj neobyčejně bohatý, vystavěný s nevýslovnou moudrostí. A přesto jím někteří pohrdají a odmítají ho, protože je hmotné, zatímco duch, chápete, duch je vznešený, božský…

Samozřejmě mi řeknete, že v současnosti již lidé důležitost fyzického těla pochopili. To ano, ale ne v tom smyslu, v jakém je třeba je chápat. Starají se o fyzické tělo, aby ho zaopatřili stravou, hygienou, pohodlím, smyslným potěšením, učinili ho svůdným, přitažlivým, a nepomyslí na to, že z něj mohou učinit nástroj ducha. V Evangeliích je řečeno: „Jste chrámem Boha živého.“ Je chrámem Božím duch, anebo tělo? Duch chrámem být nemůže, neboť je nesmrtelný; duch je kněz, ten, který koná bohoslužbu. Tím chrámem je fyzické tělo. Je to jasné, ale přitom tato slova nejsou ještě správně chápána. Kolik věcí je řečeno v Evangeliích, jejichž smysl je třeba ještě objasnit! Duch je synem Boha, je to nesmrtelný princip, co víc k němu říci? Naše práce, ta ale spočívá na fyzickém těle! Naše problémy, potíže a trápení, to je naše fyzické tělo. Je třeba je učinit natolik čisté, nezranitelné a nepřístupné zlu a nemocem, natolik živé a subtilní, aby se skutečně stalo nositelem slova ducha, vyjadřovacím prostředkem celého Nebe a mohly se skrze něj zjevit všechny divy vesmíru. Prozatím, ovšem, fyzické tělo chrámem není, je hostincem, kam je k hodování přizváno celé Peklo. Slouží k těm nejhanebnějším věcem, a člověk se navíc domnívá, že právě k tomu je určeno. Není. Tělo je stvořeno, aby se stalo ideálním nástrojem ducha, a až se tímto nástrojem stane, bude schopné léčit, vyzařovat světlo, přemisťovat se v prostoru… Uvidíte, jednoho dne bude člověk dělat se svým fyzickým tělem zázraky. Pro ducha je to velmi snadné. Když opustí tělo, které je těžkopádné a tíživé, může jít kamkoli, je svobodný, nic ho nezastaví, jde až ke hvězdám, prostupuje oceány… Na takové věci však tělo ještě připravené není.

To, co vám zde říkám, je velmi důležité. Dějiny lidstva ukazují, že jen zřídkakdy lidé věděli, jaké místo mají udělit duchu a jaké tělu. Pro některé neexistuje nic jiného než duch, a tělem opovrhují natolik, že chřadne. Ale kdyby bylo tělo natolik opovrženíhodné a mělo záležet jen na duchu, tak by člověk neměl sestupovat na zem, ale zůstat nahoře, tam, kde je duch! Pokud sestoupil, aby se inkarnoval na zemi, znamená to, že tu má nějakou práci. Posláním ducha je sestoupit, vzít na sebe fyzické tělo, aby mohl pracovat na zemi a přeměnil ji v nádhernou zahradu, do které se Pán přijde procházet. Kdyby měl člověk zavrhovat hmotu, mělo by cenu do ní vůbec sestupovat? Kvůli čemu jinému by se měl nořit do této hmoty, když ne proto, aby ji zušlechtil a učinil ji světelnou a transparentní, jako je duch? Když Ježíš pravil: „Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi“, také on říkal, aby nádhera ducha sestoupila do hmoty. Naneštěstí, když se lidé inkarnují na zemi, zapomenou na poslání, které mají naplnit, a když se navrací nahoru, tak vlastně neudělali nic jiného, než že pustošili a špinili onu hmotu, na které měli pracovat.

Nyní nadešel čas, abychom se začali o hmotu starat – a hmota, to je jak naše fyzické tělo, tak i země – a transformovali ji, aby do ní mohl sestoupit duch, neboť duch je ten, který oživuje, osvobozuje a osvětluje… Bůh vložil do člověka všechny poklady a možnosti, ale pokud člověk nepracuje tak, aby umožnil duchu sestoupit do jeho fyzického těla, lze ho přirovnat k půdě, která nebyla zúrodněna, a nemůže proto nic zplodit. I když má vše ve své moci, je to, jako kdyby neměl nic. Nevědomostí této pravdy si mnozí velmi škodí. Tak, jak vidí, že se jim nedostává určitých možností, které ostatní mají, považují se za ochuzené, bez prostředků, zatímco ti druzí jsou v jejich očích privilegováni. Nesoudí správně. Mají stejné vlohy, stejné kvality, jako ti ostatní, jen se jim je ještě nepodařilo projevit, protože nepracovali na sladění svého fyzického těla se svým duchem.

Rozdíly, které existují mezi lidmi, nevznikají proto, že by byl jejich duch na jiném stupni vývoje. Všichni duchové jsou plameny, jiskry, jsou kvintesencí a součástí Boha, přesně tak jako všechny kapky vody společně vytváří oceán. Všichni duchové jsou stejní, ale když se oddělili od Boha, tak každá z těchto jisker dostala svou úlohu a musela si tedy projít jinými oblastmi. Proto mají v sobě zapsány jiné dojmy, jiné poznatky, jiné emoce. Takže jedině v tom tkví onen rozdíl: některý duch si prošel určitými oblastmi a jiný zase jinými. Avšak ve své podstatě, ve své kvintesenci, ve své nejvznešenější přirozenosti, jsou stejní. Kdežto fyzická těla stejná nejsou. Třebaže jsou vytvořena podle jednoho dokonalého modelu, jejich stupně vývoje jsou různé, protože jejich vlastníci ve svých minulých inkarnacích pracovali více či méně, aby se jejich těla stala nástrojem ducha. Pravda je tedy taková, že vše je v nás. To, že k materializaci, ke konkretizaci možností ducha je zapotřebí času, je věc samozřejmá, náš duch má však ve skutečnosti všechny možnosti. Když budete o této pravdě častěji přemýšlet, ohromně vám to pomůže ve vašem vývoji.

Dám vám příklad. Lidé jsou zvyklí očekávat všechno zvenku. Na jedné straně je to normální, poněvadž by nemohli žít bez určitých věcí, které z okolního světa přijímají: bez vody, vzduchu, slunce, potravy. Jsme stvořené bytosti a všechno stvořené, celé stvoření musí získávat přinejmenším potravu zvenku. Jedině Stvořitel uniká tomuto zákonu, On nemá tu potřebu, aby jej jiní živili. Ano, ale jelikož zanechal něco ze Sebe samého v každé lidské bytosti, onu jiskru, onoho ducha, jenž je stejné podstaty jako On, tak si každý může díky duchu vytvořit vše, co potřebuje. Proto místo toho, aby lidská bytost stále na všechno čekala zvenku – což ji omezuje, neboť často to, na co čeká, nepřijde – může jednat vnitřně pomocí své myšlenky, své vůle, svého ducha a zachytit ty částečky, které ji nasytí a vyléčí. Proto učení, které vám přináším, je učením ducha, Stvořitele, a ne hmoty, stvoření. Pokud toto učení stvořitelského ducha nepřijmete, budete stále slabí, omezení, závislí, na pospas vnějším okolnostem.

Lidé udělali tu chybu, že se ztotožnili s hmotou natolik, že jsou jí pohlceni a nemají už sílu reagovat. Nepomyslí ani na to, že by se mohli identifikovat s duchem, s duchem, jenž nepotřebuje ke tvoření vnější elementy a který čerpá elementy sám ze sebe, tak jako Bůh, který stvořil svět ze své vlastní podstaty.

Je tedy na čase opustit tuto lživou realitu hmoty a vstoupit do vnitřní reality ducha, jež je realitou všech velkých Mistrů. Dobře se nad tím zamyslete: Stvořitel a stvořené bytosti… Záleží na vás, zda zůstanete stvořenou bytostí, nebo se stanete tvůrcem. Věříte mi?…Možná, že mi ani jeden z vás nevěří! Ale ano, vždyť vím, že mi věříte, ale říkáte si: „Mistře, ty okolnosti, ty podmínky…život je tak těžký!“ Vím to dobře, dokonce lépe než vy! A kde si myslíte, že žiji? Mám úplně stejné podmínky jako vy, okolnosti ve světě jsou také stejné, žiji v tomtéž světě. Já však přemýšlím jinak než vy, a v tom je jediný rozdíl. Přestaňte tedy stále očekávat pomoc zvenku…a také přestaňte věřit, že právě vnější svět je příčinou všech nepříjemností. Většina lidí si o sobě myslí, že jsou vždy dokonalí; pokaždé je na vině manžel, soused či politický režim, anebo je chyba v nedostatku peněz, jídla, ve špatném počasí … Nikdy by neřekli, že je to jejich mizerná filosofie, která jim připravuje katastrofální budoucnost. Nicméně je to ona, která je žene kousek po kousku do úzkých. Proto je třeba nahradit filosofii hmoty filosofií ducha, poněvadž tak se stanete silní, mocní, nezávislí a svobodní.

Přemýšlejte nad tím. To, co platí o stvořených bytostech už neplatí o Stvořiteli. Stvořené bytosti jsou příliš závislé na vnějším světě, na okolnostech: postaví vás sem, postrčí vás tam a vy se tomu musíte podřídit. Proto se staňte tvůrci, vstupte do království ducha, který tvoří, tvaruje a formuje, a všechno se změní. Nebudete už tolik závislí na vnějším světě, budete svobodní a pánem své budoucnosti.

Je zřejmé, že člověk je lépe připraven na práci ve hmotě, než na práci duchovní. Své smysly, jejichž prostřednictvím pracuje na hmotě, má totiž daleko více vyvinuté než prostředky, které mu umožňují přístup do duchovního světa. A tak se stane, že mnozí lidé pracující na sobě duchovně mají pocit, že se jim nic nedaří, a nakonec ztratí i odvahu pokračovat dál.
Kolik lidí řekne: „Co je to za práci, když ani nevidíme její výsledky? Když pracujeme na fyzické úrovni, tak se aspoň něco mění, postaví nebo zničí. Dokonce i intelektuální práce vykazuje viditelné výsledky. Jsme vzdělanější, schopnější uvažovat a můžeme se k lecčemu vyjádřit.“ Ano, to je všechno pravda. Chcete postavit dům a za několik týdnů stojí, vidíte ho a můžete se ho dotknout. Zatímco chcete-li něco vytvořit na duchovní úrovni, nikdo nic nevidí, ani vy ani druzí. Je možné, že při takové nejistotě začnete pochybovat, chcete všeho nechat a pustit se jako všichni ostatní do činností, kde jsou výsledky snadno viditelné. To můžete, ale jednou, i když dosáhnete těch největších úspěchů, pocítíte, že vám vnitřně něco chybí. To je nevyhnutelné, protože jste se nestarali o to podstatné, neudělali jste nic v oblasti světla, moudrosti, lásky, síly a věčnosti.

U duchovní práce je třeba jednou pro vždy pochopit, že se jedná o velmi jemnou hmotu, která uniká našim obvyklým prostředkům zkoumání. Práce, kterou můžeme provádět na duchovní úrovni, je stejně skutečná jako ta, co vykonáváme na fyzické úrovni. Když řežete dřevo nebo vaříte polévku, je to stejně skutečné, jako když na duchovní úrovni něco stavíte, vyvoláváte síly, usměrňujete proudy, osvětlujete lidská vědomí. Pokud to není vidět, tak je to z důvodu, že se jedná o odlišnou hmotu. Ostatně ten, kdo skutečně žije v duchovním světě, nepotřebuje, aby skutečnosti, které cítí okolo sebe, byly tak viditelné a hmatatelné jako reality fyzického světa. Nicméně za nějaký čas se i ony mohou konkretizovat.
Neznáme-li tyto zákony a počítáme, že výsledky naší duchovní práce budou ihned viditelné, ztrácíme odvahu a ničíme vše, co jsme už postavili. Tato velmi jemná hmota se totiž velice snadno tvaruje. Proto, zda bude člověk konstruktivní nebo destruktivní, záleží na tom, jak je či není přesvědčený a vytrvalý. Často buduje, ale hned nato rychle všechno zničí, a takto brání úplnému dokončení své práce. Projevení ve hmotě se však jednou nevyhnutelně dostaví.

Ostatně, kdybyste se zeptali Zasvěcenců, řekli by vám, že všechno, co vidíme na zemi, je konkretizací éterických částeček, které došly až k tomuto stupni hustoty a zhmotnění. Máte-li tedy víru a trpělivost, abyste pokračovali ve své práci, podaří se vám na fyzické úrovni zhmotnit všechno, co si přejete. Pokud si říkáte: „Vždyť já si už roky přeji věci, které se ještě nestaly!“ Tak to znamená, že nevíte, jak máte pracovat, nebo z nějakého důvodu vaše přání ještě nemohla být splněna. Když se vaše přání týkají kolektivu nebo celého lidstva, je samozřejmě těžší je uskutečnit, než týkají-li se jen vás. Přejete si mír ve světě, kolik lidí si ale současně přeje válku! A jejich přání samozřejmě brání v realizaci toho vašeho. Nesmíte však ztrácet odvahu. Co říká Ježíš v Evangeliích? „Hledejte království Boží a jeho Spravedlnost a vše ostatní vám bude přidáno.“ Hledání Božího království nese v sobě svou vlastní odměnu.
Duchovní a hmotná práce jsou dvě odlišné věci a vy byste měli vědět, co od nich můžete a nemůžete očekávat. Duchovní práce vám přinese světlo, mír, harmonii, zdraví a inteligenci. Čekáte-li peníze, slávu, uznání nebo obdiv většiny lidí, tak mícháte oba dva světy a budete nešťastní. Z vašich duchovních činností vám nepřijdou žádné hmotné výhody a vaše výtvory zůstanou ještě dlouho neviditelné a nehmatatelné.

A nyní řekněme, že rozdíl mezi duchovním člověkem a materialistou spočívá v tom, že duchovní člověk si nosí svůj dům všude, kam jde! Ano, duchovní člověk nemůže být nikdy oddělen od svých vnitřních pokladů, ani ve chvíli smrti. Pouze jeho vnitřní realizace mu skutečně náleží, jsou v něm zakořeněny a až jednou odejde na onen svět, bude mít ve své duši a ve svém duchu vzácné kameny: všechny kvality, ctnosti si odnese s sebou, a jeho jméno je zapsáno v knize věčného života. Duchovní člověk se stane bohatým tehdy, když si uvědomí ty pravé duchovní hodnoty. Pokud nemá osvícené vědomí a nic nevlastní, je to chudák. Zatímco materialista má vždy nějaké vlastnictví, alespoň na nějakou dobu, a to mu dává zdánlivou nadřazenost nad duchovním člověkem. Duchovní člověk by měl proto pochopit, kde je jeho pravá převaha, jinak je ztracen. Ano: „Velikost a bída duchovního člověka“, o tom by měl někdo napsat knihu!

Bohatství duchovního člověka je tak jemné, nepostihnutelné, ovšem když si ho je vědom, patří mu nebe i země, kdežto ostatní vlastní pouze malý kousek půdy. Je to tak těžké pochopit? Někdo by možná řekl: „Já tomu rozumím! Chápu, že jen duchovní vlastnictví je jisté a trvanlivé, nic hmotného nám opravdu nikdy nepatří, protože všechno jednou budeme muset opustit a nemůžeme si to vzít s sebou na onen svět. Nicméně, i když vím, že dělám chybu, přesto raději žiji materialistický život, je mi příjemný.“ Ano, bohužel to tak chodí. Když intelekt chápe výhodu nějaké věci, ale srdce touží po něčem jiném, co udělá vůle? Vyplní touhu srdce, protože vždy dělá jen to, po čem srdce touží. Abyste žili tento blahobytný, všestranný a bohatý život, tak ho musíte milovat, pochopení nestačí.

Mým úkolem je dávat vám vysvětlení a argumenty, ale to, abyste milovali duchovní život, na to nestačím. Samozřejmě vás mohu nějak ovlivnit. Pokud někdo něco miluje, jeho láska je nakažlivá a může tak ovlivnit druhé. Každý může předávat ostatním lidem elementy, které vlastní. Dokonce i květiny, kameny nebo zvířata toho jsou schopny. Je tedy možné, že něco z mé lásky pro nádheru božského světa se přenáší na vás. Zda tento vliv přijmete, záleží ale na vás.
Stále dělám, co je v mých silách, abyste pochopili, jakou cestou je dobré se dát, ale chuť jít po této cestě, tu musíte mít vy. Milujete-li něco, snažíte se k tomu přiblížit. Když máte hlad a toužíte po jídle, hned vstanete a začnete ho hledat ve spíži nebo jdete do obchodu. Stejné je to i se vším ostatním. Milujete duchovní život, nemůžete přece zůstat ztuhlí, s rukama v klíně: chcete dát průchod této lásce, děláte všechno možné, abyste tuto potřebu uspokojili.
Zkrátka můžeme říci, že žák potřebuje Mistra, který mu jasně vysvětlí, v čem spočívá duchovní život a proč je tak důležité se k němu přiblížit, ale je na žákovi, aby tento život miloval a žil. Mistr dá světlo a žákovo srdce odpoví: miluji nebo nemiluji a provedení je automatické. Nyní vidíte, jak je to jasné. Světlo pochází od Mistra a láska od žáka; a pohyb, činnost je výsledkem světla a lásky. Předpokládejme, že Mistr je lampa: žák, který rád čte, se přiblíží k lampě a začne si číst.

Bohatství duchovního člověka se nachází v jeho nitru a ve vědomí, které o tomto bohatství má. Pokud to neví, je chudší než všichni materiálně žijící lidé. Ti alespoň něco vlastní, zatímco on nemá nic. Rozšíří-li své vědomí, aby mohl komunikovat s vyvinutými dušemi vesmíru a začne od nich dostávat jejich vědu, světlo a radost, který materialista by se s ním potom mohl srovnávat? Dokonce i vzácné kameny a diamanty blednou před třpytem všech jeho vnitřních pokladů, před nádherou jeho oslňující duše a zářivého ducha.
Člověk mající rozšířené a osvícené vědomí, je bohatý jako Bůh a tedy bohatší než ten, komu patří všechna pozemská bohatství. Materialista neví, že je Božím dědicem, myslí si, že je dědicem svého otce, svého dědečka nebo strýce, to je však málo. Duchovní člověk naopak cítí, že je dědicem Boha a že bohatství, které má zdědit, se nachází v jeho duchu. Dokud takto nebudete uvažovat, budete pořád chudí a nešťastní. Někdo možná namítne: „Co nám to vyprávíte za povídačky o Božích dědicích?“ To nejsou žádné báchorky. Pokud se vaše vědomí osvítí, pocítíte, že jste skutečně dědici Boha.

Lidé, kteří rozvíjejí zejména své intelektuální schopnosti, to bohužel činí na úkor jiných možností zkoumání a zejména realizace. Právě ten jemný život vesmíru uniká jejich výzkumům a činnostem. Když lidé sestoupili do hmoty, zapomněli na svůj božský původ a už si nevzpomínají, jak byli mocní, moudří a krásní. Teď je zajímá jen země: využívají ji, aby se mohli obohacovat. Přichází však doba, kdy se lidé přestanou orientovat na vnější svět a znovu se obrátí k vnitřnímu světu: neztratí při tom žádnou ze schopností, kterou si přisvojili během staletí a tisíciletí (jejich sestup do hmoty pro ně zůstane mimořádným poznatkem), ale nebudou se výhradně soustředit jen na tento aspekt vesmíru a začnou objevovat jiné, mnohem bohatší a skutečnější oblasti a v těch uskuteční dílo Božích synů.

Měli byste vědět, že když nějaká bytost opravdu zasvětí svůj život světlu, její práce má rozhodující důležitost pro běh světa. Ať je člověk kdekoliv, známý či neznámý, stane se středem, tak silným místem, že se bez něj nic nemůže dít. Harmonizuje síly vesmíru a dokonce se účastní rozhodnutí nebeských duchů. Překvapuje vás to? Přesto je to normální. Proč by světelní duchové, kteří bdí nad osudem světa, nevzali v úvahu názor jiných duchů, kteří jsou jim svým vyzařováním podobní? Když se pro budoucnost celého lidstva musí rozhodnout jisté věci, nebylo by přece logické ani spravedlivé, aby zde na zemi nikdo nemohl říct svůj názor. Proto mějte na paměti, že i váš hlas může být při rozhodování o osudu světa vyslyšen a můžete se účastnit nebeských porad. Váš život takto získá nový smysl. Chápete, jak je důležité začít žít božský život, díky kterému si zasluhujete, aby byl váš hlas uslyšen vedle hlasu vznešených duchů?

„Je si však žák vědom této role?“, ptáte se. Na začátku jistě není, ale může se jím stát. Nějaká část jeho bytosti se účastní, ví se o ní a je jí nasloucháno, to se však odehrává ve vyšších sférách vědomí, ke kterým jeho obyčejné vědomí nemá přístup. Fyzická úroveň je tak neproniknutelná a hustá, že je třeba mnoho času a úsilí, aby se události odehrávající se v nebeských oblastech na ní projevily.Tato účast nebude na začátku a ani první roky tak vědomá, ale přesto bude skutečná. Jinak by to opravdu nebylo spravedlivé, aby někteří měli přisvojenou veškerou moc a pro chudáky duchovní lidi by nezbyla žádná možnost, aby jejich hlas byl zařazen do nebeského hlasování. Pro hlasování tam nahoře byste měli byste být pozorní, vědomí, moudří a čistí. To není jako na zemi, kde kdokoliv má právo se vyjádřit, dokonce i šílenci a zločinci.
Když Ježíš říkal: „Můj Nebeský Otec pracuje a také já pracuji s Ním“, vyjadřoval tím myšlenku, že Otec připojuje své syny ke svým rozhodnutím. A není to jen Ježíš, kdo se může účastnit Otcovy práce, protože také řekl: „Ten, kdo dodržuje má přikázání, může dělat ty samé věci co já, a dokonce i větší.“ Pokud splňujeme podmínky, i my se můžeme účastnit. Kdy se však křesťané rozhodnou pochopit nebeské pravdy, které jim dovolí se osvobodit a udělat něco slavného pro celý svět? Proč zůstávají stále někde v ústraní, kde jsou nepotřební? Je ideálem křesťana ponořovat své prsty do svěcené vody, zapalovat svíčky, jíst hostie a pak se vrátit domů, živit své slípky a prasata, vypít pár skleniček a zmlátit svou ženu? Je na čase, aby křesťané začali chápat Kristovo Učení v širším pohledu, aby začali pracovat ve smyslu, který jim ukázal, namísto, aby klidně odpočívali v jistotě, že je všechno v pořádku, protože je spasil tím, že za ně prolil svou krev a oni už nemusí nic dělat. Na zemi jste jako na poli, které se má obdělávat. Ať děláte cokoliv, jdete se například projít do lesa nebo odpočíváte, měli byste se vyvarovat všeho, co by vás přivedlo ke stagnaci. Uveďte se do stavu spořádané a harmonické činnosti, usměrněte všechny proudy a energie, které jsou ve vás a okolo vás, ke zdroji života, ke světlu. Žák by měl mít na zřeteli jen tuto práci. Na svět nyní přichází nové světlo, aby opět dalo smysl všemu, co děláme; toto světlo, to je jiné pochopení slova práce. Zeptáte se někoho: „Co děláte?“ – „Pracuji.“ Chudák, ještě neví, co je to práce: kutí, tápe, natírá, to však ještě není ta pravá práce. Jen velmi málo lidí, i mezi Zasvěcenci, může říct : „Pracuji.“ Spíše „Kutím“ nebo „Dělám nešťastné pokusy“, toto by byla odpověď většiny. Abychom mohli říct: „Pracuji“, stejně jako to řekl Ježíš, je třeba se umět pozdvihnout až na úroveň božského Ducha, aby se stal naším vzorem a naší inspirací. Ve skutečnosti pracuje jen Bůh. A také Andělé a Archandělé, jeho služebníci, protože On se stal jejich vzorem. Proto v budoucnu bude slovo práce osvětleno novým významem a získá magický smyl, neboť jen takovou prací se člověk přeměňuje.

Během dvou tisíce let jsme ještě neprohloubili smysl věty: „Můj Otec pracuje a také já pracuji s Ním.“ A ani nepátráme po tom, co vlastně ta Boží práce je, jak Bůh pracuje a proč se k Němu Ježíš připojil. Ve skutečnosti je to ohromné! Já také ještě nemohu říct, že jsem to pochopil, jedná se totiž o nesmírnou práci. Práce Krista, to je práce ducha, myšlenky, aby se všechno očistilo, zharmonizovalo, osvětlilo… všechno směřovalo k božskému Zdroji, aby voda tohoto Zdroje mohla oživit zemi a její stvoření. Proto Ježíš prosil Pána, aby dal jeho žákům plodný život, protože díky životu, božské vodě všechno roste. Bez této vody a života se člověk stává pouští. Kristus pracuje, aby tento život tekl, a také člověk, syn Boha, se musí tuto práci naučit vykonávat.

Samozřejmě, než se to lidem podaří, budou muset projít nejprve hrubými, otravnými, fyzickými pracemi, jak je tomu v současnosti u většiny z nich. To je nezbytné stádium jejich vývoje. Dokud nejsou schopni vykonávat jinou práci, dělají alespoň tuto, protože je třeba něco dělat. Příroda netoleruje lidi, kteří nic nedělají. Všichni musí být zapojeni, zmobilizováni. Částečka, která se nezaměstnaně prochází, není tolerována, musí být zahrnuta do celku, do systému. Ti, kteří životem procházejí jen tak, bez orientace, cíle, bez ničeho, jsou pohlceni jinými, hrozivými proudy a to je jejich konec. Proto je třeba stále bojovat proti nečinnosti a rozhodnout se pro práci, jakou vykonával Kristus.
Ve skutečnosti se každá práce může stát duchovní prací. Pro mě je všechno práce. Slovo práce je v mé hlavě od rána do večera a snažím se všechno použít. Nic nevyhazuji, vše využívám. I když se nehýbu a na pohled to vypadá, že nic nedělám, vykonávám práci myšlenkou a posílám život, lásku a světlo všude do vesmíru. Zkuste to i vy, protože takto naleznete smysl svého života.

II.

Podle názoru Zasvěcovací vědy je celý prostor vyplněn jemnou hmotou, podstatou, která se nachází všude okolo nás, ale i v nás. Tuto beztvarou hmotu bychom měli my, děti Boží, uchopit jako plastelínu a vytvořit z ní fantastické výtvory. Neviditelný svět se zajímá o naše výtvory, pozoruje je a potom na ně řekne svůj názor. Když vidí, že se někteří nepodílejí na univerzální harmonii, ruší ji a ničí, připraví je o dobré podmínky a možnosti a oni se vrátí zpátky, na nižší stupeň vývoje. Od kamene k Bohu je přece tolik úrovní! Proto je důležité vědět, jaké jsou pro žáka Iniciatické školy ty nejlepší možnosti práce a já vám mohu některé z nich prozradit. Žák se nejprve zdokonaluje, snaží se objevit obraz sebe sama, který měl ve vzdálené minulosti, před tím, než opustil ztracený Ráj. A právě o tento obraz pečuje: chce znovu nalézt svůj původní obličej, který byl tak světelný, nádherný a dokonalý, že se mu všechny síly přírody podřídily. Dokonce zvířata byla u vytržení, když ho viděla. Byl králem všeho a díky dokonalosti své tváře ho vše poslouchalo. Později, když opustil Ráj a začal uplatňovat své zkušenosti ve světě, ztratil svou dokonalost a ostatní bytosti ho už nepoznaly: při setkání nebyly už tak nadšené, protože před tím byl tak krásný a výrazný, obrátily se k němu zády a přestaly ho poslouchat. Žák, který si vzpomíná na tuto vzdálenou minulost, se snaží znovu nalézt ztracenou tvář, jež byla tváří samotného Boha. Když bude na Boží tvář myslet, může ji nalézt, protože je stvořen k Jeho obrazu. Bude-li myslet na světlo, nádheru a Boží dokonalost, jež je nekonečná, všemocná a vše milující, dokonce bez svého vědomí znovu nalezne svůj vlastní obraz.

Jestli Mojžíš v Genesis říká, že člověk byl stvořen k obrazu Boha, jistě neměl v úmyslu, aby tato slova zůstala nepoužita a zbytečná. Naopak, byla to informace pro Zasvěcence, aby věděli, že se mají o tento obraz starat. Proto se žák se učí soustředit na Boží dokonalost, buď na Jeho lásku, moudrost nebo na Jeho moc. Bůh má tolik kvalit a atributů, že nikdy nemůže všechna Jeho bohatství vyčerpat. Takto se utváří a přibližuje se k dokonalosti. Je to samozřejmě velice dlouhá a nekonečná práce, ale jedna z nejlepších: znovu nalézt svou ztracenou královskou důstojnost. Lidé se samozřejmě nesmí nutit, protože každý v životě jedná podle svého stupně vývoje. Co očekáváte od kočky? Ať jí budete říkat cokoliv, odpoví vám: „Neumím hrát na klavír, neumím přednášet na univerzitě ani velet armádě, ale dovedu ulovit myš.“ Vysvětlujte jí všechno, co chcete, mile vás bude poslouchat, vrnět, ale než se nadějete, zmizí za myší, a pak se bude jen olizovat. Každý chápe věci podle svého stupně vývoje. Já hovořím k těm, kteří cítí, že je třeba vykonat nějakou práci myšlenkou. Ti se budou radovat a řeknou si : „To je práce pro nás!“ Ostatní budou hledat „myši“, nižší potěšení.

Vím jistě, že jen velmi málo lidí přijme tyto pokročilé a neobvyklé myšlenky! Existence éterické podstaty, kterou můžeme tvarovat, kolik lidí o tom slyšelo? Nyní však nastaly nové časy a člověk se musí naučit novým věcem. A mohu vám ukázat ještě mnoho dalších.

Možná jsou mezi vámi jedinci, kteří budou více přitahováni činností neosobní, než neustálým staráním se jen o sebe? Ti mohou meditovat nad tím, jak celý svět tvoří jednu rodinu, jejíž členové se mají rádi, chápou se a usmívají se na sebe. V takovém světě nejsou už žádné války, hranice, všichni svobodně cestují a setkávají se. Celá země zpívá hymnu radosti a vděčnosti Stvořiteli… Ale ano, je přece tolik dobrých věcí, nad kterými můžeme přemýšlet pro dobro celého lidstva! Není to snad lepší než mít v mysli spoustu jiných obyčejných a sobeckých věcí?
Také můžete myslet na život všech nebeských bytostí: Andělů, Archandělů, Božstev, všech Hierarchií… Myslete na jejich kvality, na světlo, ve kterém žijí, na jejich lásku a zejména na jejich čistotu a přejte si, aby tato krása sestoupila na zem. Takto budete stavět mosty, budete vytvářet spojení, aby dokonalost, bohatství a krása shora jednou skutečně sestoupily na zem.
Ano, místo aby se vaše myšlenka toulala všude možně, musíte jí dát práci. Ať čekáte na nádraží nebo u zubaře, orientujte svou myšlenku tímto směrem, abyste mohli pokračovat ve své božské práci. Když lidé cestují metrem, autobusem nebo vlakem, čím si myslíte, že zaměstnávají svou mysl? Jeden myslí na to, aby se pomstil někomu, kdo ho urazil, druhý na to, jak přebrat ženu svého nejlepšího přítele a třetí, aby vystrnadil svého kolegu. Všichni o něčem přemítají, to je jisté, avšak často o něčem ošklivém, škodlivém, aby mohli uspokojit své touhy nebo si vyřídit účty se svým sousedem. Stěží uvidíte jednoho či dva, kteří komunikují s Nebem. Ostatní jsou ponořeni do obyčejných nebo dokonce zločinných záležitostí. Já to vidím. Ostatně, není to tak těžké uhodnout, protože všechno se odráží: vše, na co myslíme, po čem toužíme, neexistuje nic jasnějšího. Myslíme si, že to můžeme ukrýt; ne, tak či onak to vyjde najevo … a zejména, chceme-li to schovat!

Opravdu stojí za to opustit některé činnosti, které vám nic nepřinášejí, a ušetřit si více času na duchovní práci. Díky této práci budete konečně dýchat a znovu se zrodíte. Osvobodí vás od Prince tohoto světa, neboť tato oblast mu už nepatří. Nemáte s ním co do činění a všechno bohatství a požehnání dostanete od jiných nebeských bytostí a budete se cítit svobodní, svobodní, svobodní… Snažte se meditovat nad těmito třemi metodami, protože v našem Učení je podstatný způsob, jakým pracujeme: znalosti, různorodé znalosti si každý může nalézt v knihách. Na světě je tolik knih, celé knihovny! Lidé je čtou a nic nedělají. Kdežto u nás je důležitá práce. To, co vám říkám, je jen teorie, předběžná a nezbytná vysvětlení, ale není to ještě práce, ta sotva začala. Pořádně pracovat začnete teprve nyní. Tyto tři metody mohou používat všichni až do nekonečna. Jste však na to připraveni?

Kolikrát jsem se setkal s lidmi a ti mi říkali: „Ó, duchovní život, to je úžasné. Rád bych mu zasvětil svůj život, ale nejprve musím udělat něco pro svého muže, ženu, děti atd…“ Dobře, ale za deset, dvacet let se takovému člověku ještě nepodařilo osvobodit od svých závazků a dokonce zemře dříve, než se mu podaří zasvětit jedinou minutu duchovnímu životu. Proč? Protože špatně uvažoval. Pro začátek duchovní práce nesmíte čekat, až si v životě urovnáte to či ono, protože nikdy to není tak, jak byste si to přáli a vždy někde něco drhne. Nečekejte, dokonce i když nemáte nic zařízeno, tak začněte žít duchovní život a všechno půjde lépe.

Ať děláte v hmotné oblasti cokoliv, tak nikdy není všechno úplně nevyřízeno. Je to, jako kdybyste chtěli dát původní tvar prasklému balónu. Podaří-li se vám odstranit důlek na jedné straně, objeví se na druhé. Nebo si například myslíte, že když jste v důchodu, tak si užijete klidu. Děti vyrostly, mají své rodiny, jsou zaopatřené… No, ale nastanou jim v domácnosti problémy, které je třeba vyřešit. Nebo máte na hlídání vnoučata a musíte se o ně starat a tak dále… Váš dům je už malý a musíte se odstěhovat…. Nebo někdo onemocní… Říkám vám, je to nekonečné.

Nuže nečekejte, až jednou začnete duchovně s myšlenkou pracovat, protože díky této práci naleznete ta nejlepší řešení ke všem svým problémům. Nepočítejte s ničím jiným. Dokud nedáte tuto práci na první místo, budete neustále zklamáni, nepoznáte uspokojení ani naplnění. Zeptáte-li se křesťanů, řeknou vám, že spoléhají na Boha, na Prozřetelnost. Proč jsou tedy pořád nemocní, nešťastní a chudí? Proč je Pánbůh nepřijde vyléčit a neučiní je šťastnými? Jednoduše řečeno nemůže. Nemůže jim pomoci, protože nic nezasadili, aby dali silám vesmíru důvod k jejich pohybu. Ať zasadí semeno a pak uvidí, zda déšť a sluníčko nepomohou s jeho růstem!

Ano, zasaďte semeno – symbolicky řečeno – a všechny síly Nebe a země budou s vámi. Můžete s nimi moci počítat a mít nějaké výsledky. Toto je ta jediná věc, v kterou věřím: v práci vaší myšlenky, kterou vdechnete všem činnostem svého života božský smysl a ty se stanou užitečné pro vás a pro všechny ostatní bytosti na světě. Tato práce vám pomůže, bude vás podporovat a chránit. Profesionální činnosti mohou lidi ovlivnit zpravidla jen na povrchu: jdou do továrny, do kanceláře, do laboratoře, zabývají se politikou, ošetřují nemocné, učí děti, a to je v pořádku, ale nemůže to probudit všechny síly, které nám dal Stvořitel. Ty se mohou probudit, jen když současně vykonávají práci myšlenkou, která se dotýká kořenů jejich bytosti. Naučte se už dnes vykonávat tuto práci, protože vám dá nekonečné výsledky, které vám nikdo nebude moci vzít. Jedná se totiž o činnost, kterou provádíte sami v sobě, kam nikdo jiný nemá přístup. I když máte důležité a zajímavé zaměstnání, začněte také s touto vnitřní prací, protože dá smysl všemu, co budete v životě dělat. Vykonávejte své povolání, ale přitom dělejte i tuto práci, protože jen ona je schopna vás v hloubce zlepšit a dát příchuť všem vašim činnostem. Pokud na sobě nepracujete, pomalu začnete ztrácet smysl věcí a to je to největší neštěstí. Proto vám upřímně říkám, že já počítám pouze s touto činností, kterou můžeme vykonávat každý den, a díky níž jednou budeme moci pohnout celým světem.

Dám vám příklad. Jste na břehu moře a s hůlkou děláte ve vodě kruhy. Po chvíli se začnou točit stébla slámy, potom zátky a kousky papíru, které jsou poblíž. Pokračujete a i malé loďky se dají do pohybu. Pokračujete… pokračujete a brzy začnou kroužit i parníky a nakonec je v pohybu celý svět! Je to jen otázka výdrže. Vysvětlíme si nyní tento příklad. I lidská bytost je ponořena v oceánu, v éterickém, kosmickém oceánu, ale ona neví, jaké má dělat pohyby, aby ovlivnila své okolí a měla výsledky. No a právě tyto pohyby, to je práce, o níž zrovna hovořím. Ať meditujete, modlíte se, jíte, myjete se nebo se procházíte, můžete využít každé této činnosti, abyste se stali čistšími, světelnějšími, inteligentnějšími, silnějšími a lépe se chovali. V životě je tolik příležitostí, kdy můžeme k činnosti, kterou děláme přidat slovo, myšlenku či element, jež způsobí zlepšení v nás a okolo nás! Vnitřní zlepšení totiž vždy přivodí zlepšení vnější.

Vidíte, práce znamená mnoho a pokud žák tu pravou práci objeví, už se nezastaví. Vzpomínám si, když jsem byl mladý, Mistr Petr Danov měl ve zvyku opakovat tato tři slova: „Rabota, rabota, rabota. Vrémé, vrémé, vrémé. Véra, véra, véra.“ Což znamená : Práce, práce, práce. Čas, čas, čas. Víra, víra, víra. Nikdy mi nevysvětil, proč je vyslovoval, ale mnoho let jsem nad tím přemýšlel a pochopil, že do těchto slov shrnul celou filosofii. Abychom se pustili do práce a vytrvali v ní, potřebujeme víru a zejména čas. To přece nějaký čas zabere! Nemůžeme si myslet, že vše se uskuteční najednou. Dnes už vím, co to je „vrémé“: roky uběhly a vím, že „vrémé“ je opravdu důležité!

A práce! Co všechno se ještě o tomto slově může říct. Lidé samozřejmě pracují, kutí, aby se uživili, ale to není ta pravá práce. Zasévají, potí se, jsou unaveni a myslí si, že pracují, protože se starají o to, aby si zajistili svůj každodenní chléb. Ne, ještě nezačali, protože práce, tak jak ji chápou Zasvěcenci, to je ušlechtilá a vznešená činnost svobodné bytosti. Duchovní práce pojímá činnosti určité přirozenosti. Dnes jsem vám z těchto činností naznačil alespoň tři, ale ještě jich na vás čeká mnohem víc.

Bytost hada či draka, jejíž symbolika je ve většině kultur téměř stejná, nalézáme ve všech lidových tradicích, v pohádkách i mytologiích. Bezpočet pohádek vypráví o drakovi, který se zmocní krásné, nevinné a čisté princezny a drží ji na zámku v zajetí. Ubohá princezna pláče, chřadne a prosí Nebesa, aby ji seslaly zachránce. Avšak všechny rytíře, kteří ji přijdou vysvobodit, drak jeden po druhém sežere a zmocní se jejich bohatství, které hromadí v zámeckých sklepeních. Leč jednoho krásného dne přijede rytíř, princ mnohem vznešenější, krásnější a čistější, než všichni ostatní, kterému jedna kouzelnice prozradila tajemství, jak draka porazit: odhalila mu drakovu slabinu, kdy a jak může draka spoutat či zasáhnout… A tak tento princ, dobře vybaven zbraněmi a vědomostmi, nakonec nad drakem zvítězí. Osvobodí princeznu a sladce se políbí! Všechny poklady, shromažďované po staletí v zámku, patří nyní tomuto rytíři, krásnému princi, který díky svým znalostem a své čistotě zvítězil. No a potom spolu vylezou na draka, a vzlétnou až ke hvězdám. Většinou se domníváme, že tyto pohádky jsou určené jen dětem, avšak ve skutečnosti se jedná o iniciační příběhy, pro jejichž pochopení je třeba znát vědu o symbolech. Drak není nic jiného než sexuální síla. Zámek symbolizuje lidské tělo a nešťastná princezna, která se stala vězněm špatně ovládané sexuální energie, je duše. A nakonec rytíř, to je „Já“, duch člověka. Zbraně, které mu slouží k překonání draka, jsou zbraně ducha – síla vůle a vědomosti, použité ke kontrole této energie. A když se drak ovládne, stane se služebníkem člověka, koněm, který slouží k vesmírným projížďkám, poněvadž tento drak má křídla. Drak je zobrazován s hadím ocasem, symbolem podzemních sil, ale také s křídly. No ano, věčná řeč symbolů je tak jasná a jednoduchá!

Obdobnou variantu tohoto příběhu můžeme najít v mýtu o Theseovi. Ariadna dala Theseovi zlatou nit, díky níž dokázal projít labyrintem, zabít Minotaura a pak znovu najít cestu z labyrintu ven. Minotaurus je dalším představitelem sexuální síly, silného a plodného býka, tedy nižší přirozenosti, která má být zapřáhnuta, stejně jako býk, k obdělávání půdy. Labyrint má zde stejný význam jako zámek: je to fyzické tělo. A Ariadna představuje vyšší duši, jež ukazuje člověku cestu k vítězství.

V židovských a křesťanských tradicích je drak srovnáván s ďáblem, říká se, že je cítit sírou. Všechny zápalné produkty, jako je benzin, olej, střelný prach, různé plyny, které vyvolávají plameny a exploze, ty všechny jsou tímto oheň – chrlícím drakem v přírodě. Tohoto draka, který existuje také v člověku, lze srovnat s hořlavinou. Pokud ho člověk dovede používat, bude poháněn vzhůru, avšak v opačném případě, protože je nevědomý, nedbalý či slabý, bude stržen do propasti nebo spálen na prach.

Všichni často říkáme: „To je pravda“ nebo „To není pravda“. Ale, když si vezmeme jednotlivé případy, slovo „pravda“ nemá vždy ten samý význam. Například řekneme: „To není pravda“, abychom vyjádřili, že něco je omyl, ale také se může jednat o situaci, kdy chceme říct, že jde o lež. Člověk, který se mýlí, obyčejně nezná pravdu, kdežto ten, kdo lže, naopak pravdu zná, ale chce ji z jakýchkoliv důvodů zakrýt.

Obecně lze říci, že pravda, jež je opakem omylu, patří do oblasti vědy, a pravda, kde opakem je lež, spadá pod oblast morálky. Ale lidé také často hovoří o pravdě ve vztahu k hledání smyslu lidské existence celkově a zároveň jejich existence vlastní. Tato pravda patří do oblasti filosofie a náboženství a právě zde si můžeme vše vyjasnit a zorientovat se díky Zasvěceneckému učení.

Slovo pravda v mnoha lidech vyvolává strach. Představují si ji jako strašlivou sílu, která zabraňuje svobodně dýchat, jíst, pít, milovat. I když se jim pokusíte vysvětlit, že právě naopak budou moct dýchat, jíst a milovat dokonce lépe než předtím, přesto s nimi nic nepořídíte, nebudou vám věřit. A spousta dalších lidí hovoří o pravdě jako o něčem nedosažitelném, co se nachází někde na konci vesmíru. Řeknete si, jestli je to skutečně tak složité pravdu najít… Není to spíše tak, že lidé nevědí, co hledat a jak to hledat, anebo si chtějí pouze ospravedlnit své slabosti? Pro toho, kdo hledá upřímně, není tak těžké pravdu najít. Bylo by vůbec možné, aby Stvořitel, Kosmická Inteligence (nazývejte si Ho, jak chcete), umístil člověka do takové situace, že by nikdy nemohl najít tu správnou cestu? Že je těžké dosáhnout zjevení absolutní pravdy, to je celkem jasné. Ale že není možné poznat pravdu potřebnou ke správnému vedení života, s tím nesouhlasím.

Kolik lidí za mnou chodí s tím, že hledají pravdu! Po dlouhá léta jsem trpělivě naslouchal těmto vyprávěním. Dokonce jsem na ně hleděl s obdivem, vždyť to je velká věc, hledat pravdu! Ale po nějaké době, dost dlouhé, mě to začalo otravovat. Všichni ti lidé se pyšnili svým hledáním a přitom nic nenacházeli! A tak jsem se rozhodl jim udělit lekci.

„Je to již více než padesát let, co hledám pravdu“, řekl mi jednou jeden stařík. „A našel jste ji?“ „Ne.“ „A pokračujete v hledání?“ „Ano“, odpověděl s takovým výrazem sebeuspokojení, že bylo jasné, že očekává pochvalu za svou výdrž. Dlouho jsem si ho prohlížel a nakonec jsem mu řekl: „Takže, milý pane, vy pravdu nikdy nenajdete, jelikož ve skutečnosti děláte vše pro to, abyste ji nenašel.“ „Cože? Hledám ji…“ „Ano, už jste ji našel v životě několikrát. Není totiž těžké pravdu najít, je všude, vidíte ji, slyšíte, dotýkáte se jí, ale vy jste ji nikdy nepřijal, protože vám hlavou běží spousta jiných myšlenek. Hledáte „jednu pravdu“, tu, která se vám bude hodit, a když nevyhovuje, řeknete: “Kdepak, tohle zrovna nepotřebuji“, a odvrátíte se od ní. Opakujete: hledám, hledám, ale když prozkoumáme toto „hledám“, zjistíme, že hledáte pouze to, co se vám hodí k uspokojení vašich žádostí a ambicí. Nehledáte pravdu, pane, promiňte mi to, hledáte služebníka, co uspokojí vaše rozmary. Kdybyste skutečně chtěl najít pravdu, tak byste ji dávno našel. Ještě dnes ji můžete najít, ale to vy nechcete.“

To byl rozhovor! A mluvil jsem takto s několika dalšími lidmi, ale nebudu vám říkat, co následovalo…

Když někdo řekne, že je „hledač pravdy“, ti nevědoucí kolem něj zůstanou úplně v úžasu, protože být s někým, kdo hledá pravdu, to je něco, a to jim stačí ke spokojenosti.
Je to celkem výhoda tvrdit, že hledáme pravdu. I po hmotné stránce to je výhodné. Hodně lidí si z toho takhle udělalo živnost. Chodí a všude vykládají o svých neplodných bádáních, píší knihy o svých nadějích a zklamáních, a když je vydají, tak se jim dostane velkých poct, konají se pro ně rauty se spoustou jídla a pití. Vidíte, jak to vynáší!

Mnozí další začnou s takzvaným hledáním pravdy, protože cítí, že už nemají dost energie a sil na aktivity spojené s mládím. Pokud namítnete, že ke skutečnému nalezení pravdy je potřeba věnovat trochu času studiu, modlitbě, meditaci, duchovnímu cvičení, tak vám odpovědí, že nemohou, nemají čas. Ale přesto, hledají! Nemají žádný vznešený ideál, nechtějí pochopit, že je nutné změnit způsob svého myšlení, ale hledají… Nu dobrá, ale tohle hledání je k ničemu. Všichni lidé něco hledají, štěstí, smysl života, pravdu… A proč nenacházejí, co hledají? Protože to očekávají ve formě, jakou si vysnili. I pravda se musí přizpůsobit jejich touhám. A když se věnují nějakému duchovnímu učení, tak doufají, že v něm najdou jim vyhovující teorie a situace.

A tak přecházejí od jednoho učení k druhému, aniž by se něčemu skutečně věnovali. Buď se jim tam nelíbí lidé, nebo nebyli dobře přijati, nebo v tom nevidí žádné materiální výhody, nebo to učení po nich příliš vyžaduje, nebo Mistr té školy jim neslíbil, co očekávali…

Lidé hledají lži, iluze, chiméry, a proto se odvracejí od skutečného Mistra – on žádné iluze neprodává! Cítí se s ním příliš sekýrovaní a nešťastní. To je ale důkaz, že pravdu nehledají. Pravda nešikanuje, nedělá nás nešťastnými. Pokud je z ní někdo zdrcen, tak si ji ve skutečnosti nepřál najít. Kdyby si ji skutečně přál, tak by byl šťastný! Kdepak, lidé nechtějí znát pravdu, ale stále chodí a říkají, že ji hledají. To je něco! Používají to jako ozdobu.

Lepší by bylo takovou ozdobu sundat a místo ní dát tuto: „Našel jsem správnou cestu a teď musím tvrdě pracovat.“ Ale ne, to jim nevyhovuje, hledají a nejradši by byli, aby se i Bůh podrobil jejich vůli, aby mohli zůstat neústupní a plni požadavků. Ale ať žádají, co chtějí, jednoho dne budou nuceni uznat, že nic nejde tak, jak si usmysleli, protože božský svět nejde znásilnit, pravda se zjeví jen těm, kterým se povedlo nalézt správný postoj.

Hledáme pravdu podobným stylem, jako muži po staletí hledají ženu. Chtěli by služebnou, která jim dá děti, uvaří, uklidí, vypere, zašije a bude snášet jejich špatné nálady. Ale pravda není žádná služebnice. Záleží na žákovi, jestli se stane rytířem sloužícím pravdě, protože pravda, to je princezna! „A já chci být princ“, řeknete. A proč ne? Ale vy jí musíte být hodni, vystoupat až k ní a nepožadovat, aby ona se sklonila k vám. Je to stejné na psychické úrovni jako ve fyzickém světě. Není možné, aby kdokoliv jen tak vstoupil do královského paláce a žádal o ruku princezny s tím, že je dědic trůnu. Četli jste přece v pohádkách, jaké zkoušky musel podstoupit mladý odvážlivec, pokud chtěl od krále dostat jeho dceru! A když zkouškami neprošel, tak zemřel. Ano, pohádky jsou velmi hluboké a je třeba nad nimi přemýšlet. To samé platí pro pravdu, dceru Boha. Jestliže se jí představíte nepřipraveni, nejste připraveni jí sloužit, aby bylo poznat, že jste důstojní ucházet se o její ruku, tak ukazujete vaši nesmyslnou pýchu a ona vám to vrátí. Jako v pohádce, pravda je dcera neochvějného krále, nikdy se nepřizpůsobí, nesestoupí k vám a pokud se vy nepřichýlíte k ní, tak nejenže se vám nepodaří ji získat, ale z duchovního pohledu zemřete. Řeknete, že pravda je krutá? Ano i ne, záleží na vašem postoji. Pravdu nalezneme jen tehdy, když se rozhodneme jí sloužit. Ani někteří duchovní lidé pravdu nikdy nenajdou, protože očekávají, že jim splní ta nejmaterialističtější přání. Říkal jsem vám o tom; považují pravdu za služku nebo za účetní v bance, která jim dá bohatství, moc, ženy… Nuže tedy, pravda je princezna, a když vidí, že ji chcete snížit k nedůstojným činnostem, je zneuctěna tímto vaším smýšlením a odvrhne vás. Naneštěstí všude ve společnosti, ve školách, v rodině, slyšíme pouze teorie a vidíme jen příklady lidí, kteří neustále něco vyžadují, prosazují si svou, aniž by si uvědomovali, že je to právě nedostatek respektu a přílišné násilí, co jim zablokuje všechny cesty.

K nalezení pravdy je zapotřebí pokory. A být pokorný znamená zejména nebýt příliš žádostivý vůči přírodě, lidem, Stvořiteli. „Ano, ale my máme potřeby!“ To je přesně ono, podívejme se na ty potřeby. Prostudujte si trochu, kdo ve vás žádá. Odkud přichází tento hlas, který vyžaduje snadnost, pohodlí, potěšení a odmítá snažení, námahu, povinnosti? Je to hlas nižší přirozenosti. Ale tato nižší přirozenost, jste to skutečně vy…? Ne.

Nižší přirozenost je součástí člověka, ale není to člověk sám. Je to materiál, se kterým má člověk pracovat, aby mohl živit svou vyšší přirozenost, jež je nesmrtelná, věčná. A s touto vyšší přirozeností je třeba se ztotožňovat. Naopak, když se člověk zamění s nižší přirozeností a řekne: „Já chci toto, chci tamto, já jsem zraněn, trpím“, a bude přitom stále říkat: „Hledám pravdu, hledám, hledám…“, nikdy ji nenajde. Aby našel pravdu, musí se ztotožnit se světlem, ušlechtilostí a pevnou trvalostí vyšší přirozenosti.

II. PRAVDA, DCERA MOUDROSTI A LÁSKY

Většina lidí dost podivným způsobem hovoří o tom, že jednou najdou pravdu. Mluví o tom tak, jakoby měli jednoho dne potkat nějakou osobu a ta jim řekne: „To jsem já, pravda. Konečně jsi mě našel. Takže poslouchej, odteď musíš myslet takto, dělat tamto…“ Ve skutečnosti se to ale takhle neděje. Chceme-li dobře pochopit otázku pravdy, musíme začít studovat psychickou strukturu člověka. Spočívá na třech základních faktorech: intelektu, umožňujícímu člověku myslet, srdci, skrze něž cítí, a vůli, pomocí které jedná. Vůle nikdy nejedná bez pohnutek, ale z popudu myšlenek a pocitů. Pozorujte se, protože vždy máte nějaké myšlenky a pocity vůči něčemu či někomu a vaše vůle se dá do pohybu. K rozhodnutí začít kvalitně pracovat nestačí jenom myšlenka, že je to užitečné, je třeba tuto práci mít rád. Když potkáte raněného či chudého, nestačí vám jen myšlenka, že je mu třeba pomoci, ale také k němu musíte pocítit sympatie. A když chce někdo ztlouci souseda, tak nestačí si jen myslet, že soused je hlupák a zlovolník, musíte také pociťovat hořkost, vztek nebo nenávist. Příkladů je nespočet. Celý náš život se skládá z činů inspirovaných našimi myšlenkami a pocity. Jestli je to více záležitost myšlenky nebo pocitu, to se mění případ od případu, ale přítomny jsou vždycky.

Můžeme tedy říci, že všechny činy jsou svědectvím myšlenek lidského intelektu a pocitů srdce, jsou to jejich děti a záleží na kvalitě těchto myšlenek a pocitů, zda činy vykonané vůlí budou dobré nebo špatné. Nebudou dobré, pokud intelekt není inspirován moudrostí a srdce láskou. Intelekt má za ideál projevovat moudrost, srdce lásku a vůle na nich závislá se projevuje jako pravda. To, na čem záleží, je, jestli vaše myšlenky mají sklony k moudrosti a pocity vašeho srdce tíhnou k lásce. Když ano, tak jste v pravdě. To je celé tajemství pravdy, je to jednoduché. O pravdě se objevilo mnoho definic, které tuto otázku ještě více zamotaly. Je nemožné říct, co je pravda, jelikož jako taková neexistuje, existují jenom moudrost a láska. Kolik lidí si nárokuje, že žije v pravdě! Je snadné mít tuto ctižádost, ale když se podíváme, jak se chovají, ajajaj! Je to přesně tak, to, co nazývají svou pravdou, není inspirováno moudrostí a láskou. Je to chování osoby, která odkrývá, jestli je v pravdě, a ne všemožné teorie a fantazie, jež lidem vypráví. Je nepochopitelné, jak lidé z pravdy dělají všelijakou abstrakci a přitom se právě naopak ukazuje v jejich každodenním bytí.
Takže od nynějška je nutné se zastavit ve vyprávění, že hledáme pravdu a nenacházíme ji, jelikož není co hledat a co nacházet, jenom se musíme dále vyvíjet v lásce a moudrosti. A je také třeba přestat si dělat nároky na pravdu. Tam si navíc ani nic nárokovat nelze. Jestliže máte lásku a moudrost, aniž byste cokoliv říkali, jste v pravdě a všichni to pocítí. Možná, že vás následující příklad udiví, ale můžeme říci, že pravda je jako mince, jejíž jedna strana je láska a druhá moudrost. Nikdy nenajdete pravdu osamocenou, jelikož se nedá pochopit bez pomoci intelektu a srdce. Je to vaše láska a moudrost, jež vám ukážou pravdu.

Pokud existuje v současnosti ve světě spousta různých a protiřečících si pravd, tak to jen ukazuje deformaci intelektu a srdcí u lidí. Když vám někdo řekne, že podle něj je pravda to a to, je to jeho pravda, která hovoří o jeho srdci a intelektu, buďto nedostatečných, deformovaných, nebo naopak velice vznešených. Kdyby pravda byla nezávislá na intelektu a srdci, tak už by dávno celý svět objevil stejnou pravdu. Ale jak víte, tak to není, všichni si objevují své pravdy. Vyjma těch, co mají skutečnou lásku a moudrost. Ti našli stejné pravdy, a proto hovoří všichni v zásadě stejnou řečí.

Vše tedy záleží na harmonickém rozvoji srdce a intelektu či také na rozvoji duše a ducha. Není-li člověk bdělý, od pravdy se vzdálí. Bude psát knihy plné svých názorů, bude uchvacovat lidi, samozřejmě že bude upřímný, ale nebude v pravdě. Neboť upřímnost je jedna věc a pravda jiná. Můžete být upřímní v tom, jak se dopouštíte těch největších chyb, ovšem neberte si tuto upřímnost jako prostředek k ospravedlňování.

Pravda tak zůstává zahalenou otázkou, protože ji považujeme za něco abstraktního. Vždyť pravda, to je svět, ve kterém jsme ponořeni, jsme s ní spojeni, jsme s ní v jednotě a není možné se od ní oddělit. Žijeme v pravdě, jíme ji, dýcháme, takže je třeba přestat si myslet, že přijde odněkud zvenku. Odtud mohou přijít jenom setkání s bytostmi, předměty, knihami, s uměním a tato setkání v nás mohou vyvolat intuitivní poznání pravdy. To je vše. Proto mluvit o tom, že jdete hledat pravdu, je nejlepším způsobem, jak ji nenalézt. Pravdu na zemi najít nemůžeme a ten, kdo očekává, že se setká s něčím vnějším, o čem bude moci prohlásit: „Toto je pravda!“, se plete. K pravdě se můžeme přiblížit pouze skrze studium a pěstování lásky a moudrosti.
Pokud jste mě pochopili, tak se teď pozorujte: „Jaká je přirozenost mých pocitů? Je to doopravdy láska…? A mé myšlenky, chápou věci správně? Neproklouzlo do nich něco, co mě může splést?“ Vždy, když do svých myšlenek a pocitů vpustíte elementy lásky a moudrosti, realizujete pravdu. Pokaždé se dotknete určitého aspektu, dosáhnete určitého stupně pravdy a těchto aspektů, těchto stupňů je nekonečné množství. Pravdu je třeba mít nalezenou a současně ji stále hledat. Jinými slovy je nutné se navždy připoutat k těmto dvěma principům, lásce a moudrosti a zároveň hledat ty nejvhodnější způsoby jejich projevu.

Jdete na návštěvu do nějaké rodiny a hned od vchodu jste zavaleni hlukem. Štěkot psů, hádky nebo pláč dětí, do toho hlučí rádio nebo televize, rodiče křičí, bouchá se dveřmi… Jak nemají mít lidé narušený nervový systém, když neustále žijí v takovém hluku? Na silnicích, ve městech, v továrnách a pracovnách, všude je jen hluk. V přírodě nacházíme čím dál méně ticha a dokonce i nebe se teď stalo hlučným. Člověk se ptá, kam by měl jít, aby konečně nalezl ticho.

Proto vás vždy prosím, abyste na našich setkáních byli pozorní a dělali co nejméně hluku. Do Izgrevu, Bonfinu a ostatních bratrských center jezdíte proto, abyste tam nalezli podmínky, které nemáte v běžném životě a které vám umožní se zotavit a duchovně pracovat. Takže prosím vás, snažte se nepřinášet sem hluk obyčejného světa.

Já vím, že se to zdá někomu těžké, nebýt hlučný není zrovna něco, čím by se lidé příliš zabývali – mluví nahlas, křičí, dělají rámus… Ani je nenapadne, že takovéto chování by mohlo být škodlivé pro ně i pro okolí. Jací jsou, takoví se projevují. Je jim takhle dobře a ostatní je musí prostě snášet. Ale to je jistá forma egoismu, která jim brání ve vývoji. Ano, pozor na to, je nutné naopak se snažit, abychom ostatní hlukem nerušili. Rozvineme takto více své vědomí a také mnohé kvality: jemnost, citlivost, laskavost, ušlechtilost, harmonii…  A budeme vlastně ti první, kdo z toho bude mít prospěch! Je dobré chápat důležitost spojitosti, která existuje mezi určitým postojem a ostatními aspekty existence.

Co se mě týká, já ticho potřebuji. Jenom v tichu cítím naplnění a nacházím podmínky k mé práci. Hluk snášet nemůžu, utíkám před ním. Když slyším hluk, mám jedinou touhu, všeho nechat a utéct co nejdál. Je jasné, že když sem někdo přijde poprvé, tak je z toho ticha trochu nesvůj, není na něj zvyklý a říká si: „Kam jsem se to dostal? Je to tady jak v klášteře!“ Proč ale v klášteře? Ticho nepatří klášterům, ale přírodě, mudrcům, Zasvěcencům a všem rozumným lidem.

Čím jsme vyvinutější, tím více ticho potřebujeme. Když je někdo tedy hlasitý, tak to není moc dobré znamení. Kolik jen lidí je hlučných, abychom si jich povšimli! Mluví nahlas, smějí se, vstupují nepozorně do místnosti, kde už jsou všichni shromáždění, bouchají s dveřmi a různými předměty, rozbíjejí je, jenom aby vzbudili pozornost. Tím, že dělají hluk, ujišťují sami sebe, ukazují, že jsou zde. Nuže, měli by vědět, že zrovna prázdné sudy dělají největší hluk! Tak si jich opravdu povšimneme! Ano, spousta lidí je jako prázdné sudy, všude dělají ohromný hluk a ukazují tím svou průměrnost a nedospělost.

Pozoruji lidi a jejich chování a hned se dozvím o jejich výchově, charakteru, temperamentu, stupni vývoje. Vše je skryto ve způsobu, jak mluvíme, jak se prezentujeme. Někdo mluví, jako by chtěl něco zakrýt, schovat, jako kdyby věděl, že ticho může vyjevit přesně to, co on tak schovává. Jakmile se s ním potkáte, hned začne vykládat různé historky, aby vám o sobě vnutil určitý obraz o něm samém, o jiných lidech či událostech. Namítnete, že tak mluví, abyste se seznámili. To by bylo fajn, ale pro seznámení je ticho často lepší než slova. Ano, když s někým prožijete několik minut v tichu, tak se poznáte lépe než po dlouhém, bezpředmětném rozhovoru.

Hluk udržuje člověka v nižších psychických oblastech. Brání mu ve vstupu do toho jemného světa, kde se pohyb stává snadnějším, vhled jasnějším, myšlenka tvořivější. Hluk je výrazem života, ovšem, ale ne jeho vyšších stupňů, ukazuje spíše na nějaké nedokonalosti ve stavbě či fungování bytostí a předmětů. Když se nějaký stroj či přístroj porouchá, tak začne vydávat rámus. A pokud se dnes technologové snaží zkonstruovat bezhlučné přístroje, je to proto, že vědí, že v tom je to pravé zlepšení. Ticho je výrazem dokonalosti.

Samotná bolest je hlukem, který nám ukazuje, že v našem organismu je něco špatně. Ve zdravém těle jsou orgány tiché. Samozřejmě, že se nějak vyjadřují, jelikož jsou živé, ale vyjadřují se nehlučně. Ticho je znamením, že v našem organismu vše funguje správně. Jakmile něco začne trochu skřípat, buďte na pozoru, oznamuje nám to nemoc!

Ticho je řečí dokonalosti, kdežto hluk je výrazem vadnosti, úchylky nebo takového života, který je ještě nepořádný, anarchický a potřebuje být ovládnutý, zpracovaný. Například děti jsou hlučné, poněvadž přetékají energií a životem. Na druhou stranu, starci jsou tišší. Můžete říct, že staří lidé mají rádi ticho, protože již nemají moc sil a hluk je ruší. To je trochu pravda, ale také mohli prodělat určitý vývoj a jejich duch je nyní postrkuje směrem k tichu. Aby se zamysleli nad svým životem, zpětně jej prošli a ponaučili se, potřebují ticho, ve kterém probíhá práce na oproštění, zjednodušení a shrnutí. Hledání ticha je vnitřní proces, jenž vede člověka ke světlu a skutečnému pochopení věcí.

Čím je člověk dospělejší, tím více chápe, že hluk k práci není vhodný, zatímco ticho je inspirativní a hledá, jak dát svému srdci, své duši, svému duchu možnost projevit se skrze meditaci, modlitbu či filosofická a umělecká díla. Ale spousta lidí nemá ticho ráda, špatně ho snášejí. Jsou jako děti, kterým dělá dobře jenom vzrušení a hlučnost, což dokazuje, že je čeká ještě hodně práce, než začnou žít skutečný vnitřní život. Dokonce i ticho v přírodě je zneklidňuje, a když se sejdou, rychle si začnou povídat, jakoby jim ticho vadilo. Cítí se prázdní a snaží se to zahladit slovy a gesty. A je to vlastně normální, protože vnější ticho je nutí, aby si uvědomovali svůj vnitřní nesoulad a neklid. Proto z něj mají takový strach, mohli by se z ticha i zbláznit. Když nemají kolem sebe něco, co by je rozptylovalo a ohlušovalo, tak neví, kam by utekli před svými vnitřními démony.

Ticho je výrazem míru, harmonie, dokonalosti. Kdo začíná mít rád ticho, kdo chápe, že ticho mu vytváří ty nejlepší podmínky pro duševní a duchovní práci, tak postupně dojde k tomu, že ticho se projevuje při všech jeho činnostech. Když něco přemisťuje, když mluví, když jde, když pracuje, tak místo, aby byl jako slon v porcelánu, začne být pozornější, jemnější, pružnější. A vše, co dělá, působí, jakoby to bylo z jiného světa, světa poezie, hudby, tance, inspirace.

Pokud chcete jako žáci učení Vesmírného bílého bratrstva skutečně být živými, aktivními a světelnými členy tohoto Bratrstva, musíte vědět, že existují zákony a pravidla, které je třeba znát a ctít, vlastnosti, jež musíte rozvíjet. Jedno z těchto pravidel, jedna z vlastností je ticho. Takže se naučte milovat a uskutečňovat ticho. Když se tak nestane, i když jste zde fyzicky přítomni, vaše duše a váš duch budou vždy někde mimo.

II. Uskutečnění vnitřního ticha

Dosáhnout ticha na hmotné úrovni je snadné, stačí zavřít dveře, okna, zacpat si uši. Ale my tady nehovoříme o vnějším tichu. Je samozřejmě zapotřebí, bez něj to nejde, utváří nám podmínky k uskutečnění toho jiného ticha, ticha vnitřního, ticha v myšlenkách a pocitech, které je mnohem obtížnější. Jelikož hluk, hádky, výbuchy a neklid se nacházejí zejména ve vnitřní oblasti.

Chceme-li ovšem lidem vysvětlit, že je v jejich zájmu uskutečňovat vnitřní ticho a dokonce jim poskytneme metody, jak ho dosáhnout, tak naneštěstí neposlouchají, nerozumí, a hluk, který si v sobě uchovávají, se odráží v celém jejich nesouladném, kakofonickém chování.

Důvod, proč navštěvovat Zasvěceneckou školu, je, abychom se naučili základní věci, jinak to nemá cenu. A zrovna jednou z těchto základních věcí je uskutečnění vnitřního ticha. Snažte se tedy každý den vyhnout tomu hluku, který se uvnitř připravuje – hádkám, povstáním, bitvám vyvolávaným špatně ovládanými myšlenkami, pocity a tužbami. Uniknout těmto zmatkům se vám podaří, když se nenecháte ovlivňovat všelijakými vzruchy a potížemi, nebudete žít na povrchu, povznesete se nad běžné starosti a činnosti a hlavně, když změníte přirozenost vašich potřeb. Dokud vám zůstanou vaše obyčejné potřeby, nikdy se nepovznesete. Každá potřeba, každá touha, každé přání vás navedou na určenou trasu a takto, dle přirozenosti vašich přání, dokráčíte buď do oblasti obývané lítými šelmami, anebo do oblasti obydlené nebeskými stvořeními, jež vás uvítají koncerty plnými harmonie.

Ticho, kterého jste pro tuto chvíli dosáhli, není ve skutečnosti moc tiché. Kolikrát jste to sami zažili! Zavřete oči a všechny vaše problémy, starosti, sváry vylezou na povrch. V tomto takzvaném tichu pokračujete v hádce se ženou, dáte pohlavek svému dítěti, oplatíte sousedovi, že vás naštval, po šéfovi chcete zvýšení platu, a tohle vše přesto nazýváte tichem. Ale to ne, to je bláznivá vřava!

Dokonce potkáte i lidi, u nichž máte pocit, že jejich vnitřní hluk slyšíte. Moc se nehýbají, snaží se být potichu a vy z nich slyšíte ohlušující rámus. Ale také se někdy stane, bohužel ne moc často, že se setkáte s někým, kdo je jakoby obklopený tichem. I když hovoří, tak vyzařuje něco tichého. Ano, protože ticho, to je kvalita vnitřního života. Ale těžko mě pochopíte, pokud se vám aspoň někdy na několik minut nepodařilo být v opravdovém tichu, něco, co se vám možná ještě nikdy nestalo.

Jak moc se mýlíme, když ticho považujeme nutně za poušť, prázdnotu, nečinnost, nepřítomnost, jedním slovem nicotu. Ve skutečnosti máme ticho a ticho, můžeme obecně říci, že existují dva druhy. Jeden druh ticha je spojen se smrtí a druhý s vyšším životem. A o tomto tichu vyššího života zde mluvíme a je dobré ho pochopit. Tohle ticho není nehybností, nýbrž prací, intenzivní činností, která probíhá uprostřed hluboké harmonie. Není ani prázdnotou, nicotou, ale naopak plností srovnatelnou s tím, co zažívají bytosti spojené velkou láskou. Žijí něco tak intenzivního, že to nemohou vyjádřit ani gesty, ani slovy.

Ticho v člověku je výsledkem harmonie na třech úrovních, na hmotné, astrální a mentální. Takže, abyste v sobě dosáhli ticha, musíte se pokusit o vytvoření harmonie ve fyzickém těle, v pocitech a myšlenkách. Určitě se vám již někdy stalo, že jste v sobě najednou pocítili hluboké ticho. Jakoby ten vnitřní hluk, ve kterém stále žijete a tudíž si jej již ani neuvědomujete, náhle přestal. Toto ticho pociťujete jako vysvobození, odlehčení, jako kdyby z vás spadlo břemeno, přetrhla se pouta, otevřely se dveře a vaše duše konečně mohla vystoupit z vězení a rozšířit se do prostoru.

Tuto zkušenost, která vám byla darována Nebem, aniž byste pro to něco udělali, se můžete pokusit zopakovat, ale vědomě. Můžou vám k tomu pomoci určité činnosti a cvičení. Každá z těchto aktivit má nějakou přirozenost, danou barvu, a jednou z nich je například zpěv. To, jak zpíváme během našich setkání, před a po jídle, vytváří stav harmonie, poezie, inspirace a když to děláme vědomě, s myšlenkou, tak to zklidňuje naše vnitřní napětí. Musíme pochopit, že nezpíváme jen pro radost ze zpěvu, pro to veselí. Ne, ne, zpíváme proto, že pomocí zpěvu dosáhneme intenzivních vibrací, což je příznivé pro duchovní práci.

Mezi každým zpěvem děláme tichou pauzu, a jestli někdy tuto pauzu prodlužuji, neměli byste kvůli tomu být netrpěliví. Zpěvy, které zpíváme, svou přirozeností a mystickou inspirací pozdvihují stav našeho vědomí a ticho mezi nimi zůstává naplněné jejich čistotou, krásou a hloubkou. Cítíme v sobě a kolem nás přítomnost světla, bytostí, energií. Vytváří to mimořádné podmínky, tak proč bychom je nevyužívali vědomě?

Poslech hudby nás také může přiblížit tichu. Proto jsem si již před lety zvykl během našich setkání pouštět různé mše, requiem a oratoria, jelikož taková hudba je výrazem a reflexí světů položených dost vysoko nad oblastí lidských vášní a aspoň na pár minut nás do tohoto vyššího světa přenese.

Snažit se o velké duchovní realizace je k ničemu, pokud se vám v sobě nepodaří zastavit hlasitý a neuspořádaný chod vašich myšlenek a pocitů. Neboť oni brání, aby se ve vás rozhostilo skutečné ticho, ticho, které napravuje, zklidňuje, harmonizuje, občerstvuje… Pokud se vám podaří toto ticho zrealizovat, tak nepozorovaně dáváte do veškeré vaší činnosti určitý rytmus, určitý půvab. Pohybujete se, dotýkáte se předmětů a působí to, jakoby vše ve vás byla hudba a tanec. Tento harmonický pohyb se přenáší do všech buněk vašeho organismu a nedělá dobře jenom vám, ale i všem bytostem kolem vás. Cítí se lehčí, osvobozené, osvícené a později je to nutí snažit se znovu nacházet tyto pocity, které žily ve vaší přítomnosti.

Jinou metodou k dosažení vnitřního ticha je půst. Kvůli tomu doporučovala půst všechna náboženství a také různě určovala vhodná období a způsoby. Půst je zastavení práce v některých továrnách a tato odstávka způsobí velké ztišení všech buněk. Ale než přijde tento mír, tak probíhá velký úklid, doprovázený spoustou hluku, jelikož se zrychluje krevní oběh, tluče nám srdce, máme sluchové vjemy, závratě, bolí nás všude možně po těle. Tyto symptomy jsou projevy šelem našeho vnitřního zoo, které křičí, poněvadž nedostaly svou potravu. Ale za chvíli se šelmy utiší a postupně přijde velké ticho, velký mír.

Půst je praxe, která musí být samozřejmě provozována rozumně a obezřetně, jelikož by mohla vyvolat tělesné i psychické poruchy jiného druhu. Na druhou stranu, zpívání, poslech hudby, to můžete dělat bez rizika celé dny. Ovšemže vím, že si nevážíte moc těchto jednoduchých metod, právě proto, že jsou příliš jednoduché. Ale jednoho dne poznáte jejich hodnotu, a když zatím čekáte, snažte se je i přesto aplikovat.

Věnujte několikrát denně alespoň pár minut tomu, abyste v sobě dali průchod tichu. Zavřete oči, snažte se odpoutat své myšlenky od každodenních starostí a zaměřte je k vrcholům, k pramenům života, z nichž je živen celý vesmír. Když cítíte, že jste zastavili proud myšlenek a představ, jež vámi procházejí, řekněte v duchu „děkuji“. Je to to nejprostší slovo, ale povoluje všechno napětí, jelikož tímto poděkováním se zharmonizujete s Nebem, vystoupíte z omezeného kruhu vašeho já a vstoupíte do míru kosmického vědomí… Setrvejte v tomto stavu ticha co nejdéle a když se z něj navrátíte, zjistíte, že se ve vás usadily nové, velmi vzácné elementy – klid, jasnost a síla. A poněvadž dýchání je také jeden z důležitých činitelů v oblasti zklidnění a vyladění, snažte se dýchat pravidelně, když slovo „děkuji“ vyslovujete. Nadýchněte se velmi zhluboka a vydechujte pomalu, až dokud vám v plicích již žádný vzduch nezbude.

Naučte se tedy několikrát denně v sobě navodit ticho. I kdyby to byla jedna, dvě minuty, nevadí, dělejte to. Cítíte-li nějakou potíž, zmatek, udělejte to také, třeba i na ulici. Stoupněte si před výklad, jako když si jej prohlížíte, takže se nikdo nebude divit, co děláte, zavřete na pár vteřin oči a zkuste se v myšlence vzdálit a spojit se světem harmonie a světla. Za chvíli zase můžete pokračovat ve své cestě. Takhle zneutralizujete všechny negativní energie. Ale jestli se necháte odmagnetizovat a otrávit, tak si tím připravujete všechny možné psychické a tělesné potíže. Pomalu, ale jistě ztratíte vaši rovnováhu, sílu a to je nejlepší způsob, jak onemocnět.  Nedělejte si totiž iluze, ať už věda objevuje jakékoliv léky, viry a mikroby zde budou vždy, vzduch bude pořád znečištěný, potrava dovážená z blízka i dálky, hrozné psychické napětí bude ve světě čím dál více a pokud se proti tomu nezaopatříte, pokud se nespojíte s harmonií a světlem, tak vám začne půda ubývat pod nohama a jednoho dne podlehnete.

Je zřejmé, že hlavní problém je v tom, jak udržet ticho, kterého jste dosáhli. K čemu by to jinak bylo, všechny ty snahy, kdyby z toho byl jen chvilkový prospěch? Jakmile se vám jednou pomocí meditace a modlitby podařilo dosáhnout ticha, musíte být na pozoru, aby vám neuniklo. Pochopte mě dobře, cílem duchovního života není zkoušet na půl hodiny, na hodinu se spojit se světem ticha, světla, pak to zase celé zapomenout a nechat se pohltit existenčními zmatky a peripetiemi…, potom znovu začít…, to nemá smysl. Naopak, mír a harmonie, které zažíváte během meditace, vás musí následovat po celý den a naplňovat veškerou vaši činnost.

Je na čase, abychom již nebyli jako děti, které, když musí zůstat pár minut v tichu, jen čekají na chvíli, kdy můžou opět začít křičet a gestikulovat. Děti se samozřejmě mohou cítit tichem a nehybností svázány, u nich je to normální, ale u vás ne. A i když jste ovlivněni nervozitou běžného dne, musíte se snažit udržovat v sobě ticho. Rozumíte mi?

Nicméně nejde jen o to, abyste rozuměli. Musíte to použít v praxi. Pro mnoho lidí je velký rozdíl mezi porozuměním a praxí. Rozumí, rozumí, ale žít to v praxi nejsou schopni. Nuže, v Zasvěcenecké vědě pochopení a uskutečnění oddělené nejsou. Jestliže se vám nedaří uskutečnit něco, co říkáte, že chápete, tak to znamená, že ve skutečnosti jste to nepochopili. Kdybyste to pochopili, tak byste to využili i v praxi. Ano, pro Zasvěcence vědět znamená dokázat. Pokud to nedokážete uvést do praxe, tak nevíte. Vašemu vědění ještě chybí některé prvky, které by vám umožnily to uskutečnit.

Uskutečnění vnitřního ticha je znakem vývoje bytosti. Pouze ten, kdo díky znalostem Zasvěceneckých pravd byl schopen v sobě ustanovit řád, uskuteční pravé ticho. A toto ticho, nejen že mu otevře brány osvícení, ale on sám se stává zdrojem požehnání pro celé lidstvo.

III.

Nechte starosti za dveřmi

Když pracujeme na tichu, snažte se čím dál více oprostit od každodenních starostí a osvoboďte své myšlenky, abyste se mohli soustředit na božské ideje a obrazy. Není to samozřejmě lehké, život vás stále volá se svými problémy, před kterými nemůžete utéct – rodina, přátelé, zaměstnání, dům, peníze a mnoho dalšího… Takže v tu chvíli, jak zavřete oči, začnou všechny otázky, pochyby, starosti, smutky, výčitky před vámi vyvstávat a pomalu vás zahlcovat. Ale právě že se nesmíte tím nechat pohltit, snažte se od toho alespoň na několik minut osvobodit a vychutnat jiný život.

Muslimové si před vstupem do mešity zují boty a nechají je před bránou. A přesně to samé musíte udělat se svými potížemi, aby se vám konečně podařilo vstoupit do ticha: nechat je na chvíli venku. Potom si je zase seberete, jestli musíte, proč ne? Vidíme kolem sebe lidi, u nichž máme pocit, že nemohou bez neklidu žít, že by je život nebavil, kdyby neměli útrapy, pořádně se negrilovali. Nemusí mít strach, starostí a zármutků bude vždy dostatek. Ale čas od času, pane Bože, mohli by je trochu zapomenout!

Je vůbec možné lidi pochopit? Sem do Bonfinu přijíždí spousta lidí, aby se zúčastnili našich kongresů. Po několika dnech některé vidím, jak se jim tvář postupně zatemňuje. Tak se ptám, co se děje. A oni: “To není normální, to není normální… Ale co není normální? – Zdejší život.  – A proč? Co není tady na životě normální? – No, je příliš klidný, příliš pokojný, příliš krásný, nejsme na to zvyklí.“ Vidíte, lidé jsou tak uvyklí trápení, že když jim dáme možnost žít několik dnů v míru, shledají to nenormálním. Život se pro ně skládá z nepřátelství, bolestí a nepochopení. Důkaz? Když je potkají konflikty, tragédie, tak všichni říkají: „Co chcete, moji milí, takový je život!“ A právě že tohle není život, je to jen nižší úroveň života. Není to pravý život. Pravý život, ten neznáme. Neznáme ho, protože jsme nepochopili, že je potřeba něco dělat, abychom mohli ochutnat jeho krásu, čistotu, světlo.

Ve všech civilizacích, ve všech epochách se vyskytlo alespoň pár jedinců, kteří tuto kvalitu vyššího života ochutnali. Mluvili o ní, popsali ji a ustanovili pravidla, předpisy, díky nimž ji mohou ochutnat i jiní, pokud chtějí. A první podmínkou je odpoutání se. Ano, zcela prostě odpoutat se. Nesmíme připustit, abychom byli pořád vynervovaní, neklidní, úzkostní. Lidé sami jsou vinni tím, že život se stal tak hlasitým, neuspořádaným, chaotickým, vyvolávajícím úzkost. Pokud se budete chtít poradit u Vesmírné Inteligence, jak ona si představuje náš život, tak když ho pak zažijete, zjistíte, že překoná veškeré vaše představy.  Bylo to totiž lidstvo, jež během staletí zdeformovalo, zneuctilo a poničilo život, daný mu Stvořitelem.  A stále v tom pokračuje! Vše je uděláno tak, aby byl člověk čím dál více přetížen, pokušení se znásobují – peníze, prestiž, sláva, moc, majetek. Všechno to jsou břemena, která nakonec člověka rozdrtí.

Proto je užitečné čas od času se uchýlit na několik dní do ústraní, abyste unikli vašim starostem a problémům. Namítnete, že pokud se pokoušíte problémům uniknout, že je tím nevyřešíte! Ale to se pletete. Když jste problémy úplně pohlceni, neznamená to, že je vyřešíte, naopak, často je ještě víc zamotáte. No ovšem, když se vám problémy nedaří vyřešit, je to proto, že je vůbec nenecháváte ležet stranou, naopak je o to více shledáváte tak úžasnými, že je pořád hladíte, chováte, objímáte a oni – rostou, živí se vaší podstatou, zatímco vy jste zcela vyřízení.

Pokuste se tedy na chvíli vaše starosti zapomenout. Dopřejete takto čas vašim buňkám dát se zase dohromady, vyzbrojit se a zbavit se jedů, které s sebou zmíněné starosti přinesly. Když se stále soužíme, zanášíme se jedy, krev je plná nečistot a aby se toho všeho mohl organismus zbavit, musíme zajistit buňkám čas oddechu. Pokud jsou neustále pod tlakem, nemají čas zbavit se těch jedů. No ano! Kdypak se tedy vy rozhodnete na chvíli se vyvázat a dát tak možnost dělníkům Nebe, vašim přátelům, aby vše opravili, vyvážili a přeorganizovali? Vidím vás pořád, jak neustále objímáte vaše trápení, smutky…, to je tedy láska! Nebo spíše lepidlo! A není způsob, jak vás odlepit!

Dejte si tedy od nynějška úkol, berte chvíle ticha jako příležitost k uklidnění myšlenek a pocitů. Samozřejmě, že jsou v nás vždy pracovníci, kteří něco organizují, harmonizují, ale dokud jsme se nezklidnili, nezmírnili, dokud nejsme v tichu, tak je rušíme. Ticho musí být především odpočinkem, oddechem, a tedy i odstraněním všech negativních stavů, které jinak brání nebeským dělníkům, aby na nás pracovali.

Odložte tedy vaše starosti někam do rohu, zapomeňte je a po určité době dostanete díky vaší vnitřní práci světlo, které vám umožní najít řešení. Často se říká, že ráno je moudřejší večera. Je to proto, že během spánku na všechno zapomeneme a v podvědomí probíhá určitá práce, díky níž můžeme vidět jasněji a najít řešení.  A nemůžete to samé dělat vědomě, aspoň hodinu? Ano, jenom hodinku, nechte vaše záležitosti před bránou, jako by to byly boty, a vstupte do vnitřního chrámu.